Pokud je vám více než padesát, blahopřejeme. To nejtěžší životní období máte za sebou. Pokud je vám méně, je dobré se připravit, obrnit trpělivostí, nezapomenout, že v tom nejste sami. Potěšující je, že si tím obdobím projdou všichni.
Velmi často je používán výraz krize středního věku. Jenže s tím, jak se lidský věk prodlužuje, už v souvislosti s ní není míněno to, co bývalo dříve. Kdysi se za krizi středního věku považovaly pocity čtyřicetiletých pánů, kteří měli pocit, že jim život utíká a tak si začali s dvacetiletými slečnami. Nebo ještě tak pocity jejich manželek, které přemítaly, zda dát vědět, že o těch dvacetiletých slečnách vědí nebo raději mlčet a čekat, až slečny zmizí a jejich muži zase usednou k televizorům.
Jenže nyní se za krizi středního věku označuje období, kdy je lidem kolem padesátky. Ano, padesátka je nyní střední věk a není důvod se tomu divit, protože období mezi šedesátkou a sedmdesátkou se označuje jako rané stáří nebo se v souvislosti s ním vlastně už slovo stáří ani nikdo neodvažuje použít.
Britský profesor ekonomie David Blanchflower se dlouhá léta věnuje zkoumání toho, jak věk ovlivňuje pocity spokojenosti, štěstí. Ve své práci uvádí: „Trajektorie křivky je stejná ve všech zemích bez ohledu na to kolik tam lidé vydělávají a jaké délky života dosahují. Největší nespokojenost lidé cítí přesně ve věku těsně přes čtyřicet sedm let a trvá to ještě pár let po padesátce.“ Jinými slovy, okolo padesátky začne být zpravidla nespokojený americký miliardář stejně jako prodavač zeleniny z indické chudinské čtvrti.
Závěry tohoto zkoumání nedávno publikoval americký Národní úřad pro ekonomický výzkum. Nejde totiž o nějaké šťourání se v pocitech, ale o velmi pozoruhodná data, která zajímají ekonomy, statistiky i obchodníky. Odborníci na reklamu a marketing v souvislosti s touto studií totiž zkoumali, nakolik se spokojeností obyvatel souvisí jejich chuť nakupovat, bavit se, pracovat. Závěr? Samozřejmě, že to souvisí hodně. Žena, která se cítí být spokojená a obdivovaná, si ráda vyjde koupit něco nového nebo si vyrazí za kulturou. Ovšem žena, která je v depresi z toho, že jí přibyly vrásky a přibrala pár kil, si raději večer sedne doma, píše si přes internet s kamarádkou a ubezpečují se vzájemně, že život za nic nestojí.
Výsledky práce profesora Blanchflowera jsou velmi často vidět v běžném životě, stačí se rozhlédnout. Například v kanceláři jedné ostravské obchodní firmy pracují čtyři úřednice. Ta, které je čtyřicet osm let, je neustále ubručená, nespokojená, podrážděná. „Nestíhám práci a péči o mámu. Ona žije sama, já za ní neustále jezdím a jsem vystresovaná, jestli je v pořádku. K tomu podporuju dceru na studiích. V podstatě vše, co vydělám, spolknou běžné náklady na život. Nemám čas na sebe, už nemám žádné koníčky, nic. Přijdu každý večer domů naprosto vyřízená a nemám se na co těšit. Připadá si hnusná, nemožná,“ říká.
„Neblázni, moc si všechno bereš. Máš před sebou nejlepší období života. Počkej, až ti bude k šedesáti. Mamince zařiď pečovatelku nebo domov pro seniory. Musíš teď myslet i na sebe. Já také byla v padesáti taková nějaká nespokojená, ale pak se můj život uklidnil. Nebudeš věřit, ale já si i připadám ve větší formě, než v padesáti. Jako by to, že jsem klidná uvnitř bylo vidět zvenku,“ říká jí její třiašedesátiletá kolegyně.
Ještě starší spolupracovnice, která si v kanceláři přivydělává k penzi na částečný úvazek, je ještě spokojenější. „Mám penzi, práci, takže nestrádám. Finančně jsem se nikdy neměla tak dobře, protože mám peníze jen sama pro sebe. A protože mám i čas, můžu je do sebe investovat. Chodím na masáže, mám předplatné do divadla, s kamarádkou každé léto cestujeme po zajímavých českých a moravských městech. Procházíme se, dáváme si kávičky, večer vínko. Nikdy jsem se neměla lépe,“ tvrdí a dodává, že si přesně vybavuje, jak byla v období kolem padesátky jiná. „Tehdy jsem se rozváděla, manžel si našel jinou, mladší ženu. Myslela jsem, že to nepřežiju. Přežila jsem. On ne, pár let na to zemřel na infarkt, když jel na kole. Ve snaze se vyrovnat nové ženě a jejím kamarádkám totiž začal vyrážet na dlouhé cyklovýlety, jenže jeho srdce na to jaksi nebylo připravené.“
Generaci padesátníků se nyní často říká sendvičová. A to proto, že tito lidé jsou sevřeni starostmi a povinnostmi jako sendvič. Takto se k tomu na tiskové konference věnované problematice této generace vyjádřil Matěj Lejsal, ředitel domova pro seniory Sue Ryder: „Když jsem přemýšlel, jak lidem přiblížit fenomén sendvičové generace, vzpomněl jsem si na skautské stránky, kde jsou zveřejněna pravidla záchrany tonoucího. První pravidlo při první pomoci, když se někdo topí, zní: Volejte o pomoc a dejte lidem kolem vědět, že se něco děje. To platí i v běžném životě. Když se rozhodnete zachraňovat, dbejte o tom, abyste neohrozili sami sebe.“
Čím dál více lékařů, psychologů a lidí zabývajících se problémy spojenými se stárnutím populace, totiž upozorňuje na to, že lidé ve věku kolem padesátky si svou nespokojenost a krizi způsobují do určité míry sami. Přeceňují své síly, nabírají si mnoho povinností. Někteří si odmítají připustit, že stárnou a že už nebudou zvládat tolik co dříve. Odmítají do svých životů vpustit slovo stárnutí.
Naopak lidé ve věku nad šedesát, velmi často svůj dosavadní životní styl zmírnili, vylepšili, začali dělat to, co je naplňuje, co jim dělá dobře. Jsou vyrovnanější, a tudíž spokojenější. Mnozí se dokonce nebojí použít to křehké slovní spojení: Jsme šťastnější, než kdysi.