Včera jsem konečně odpoledne měla volno. Do pátku jsem hlídala Matýska. V poledne jsem ho uložila do postýlky, oddechla jsem si. Moje láskyplná služba bude končit. Jakmile přijel syn, předala jsem mu chůvičku, připnula vodítka psům a zmizela jak pára nad hrncem. Potřebovala jsem si nutně dobít baterky a včerejší odpoledne k tomu bylo jako stvořené.
Obloha úžasně modrá, nikde ani živáčka, kromě ptáčků, kteří vesele cvrlikali nad námi. Vydala jsem se po staré silnici kolem oprámu Jarmila. Kvůli těžbě uhlí a tzv. Radovesické výsypce zanikla v roce 1985 osada Chotovenka, která spadala pod Světec. A protože jsou staré stromy ještě holé, jsou ještě vidět pozůstatky domů, spíše sklepů. Do kopce vedou dnes již zarostlé louky se starými stromy, převážně to jsou hrušky. Vctítila jsem se do atmosféry tehdejší doby, jak těm lidem asi muselo být, když byli nuceni opustit své domy, svá hospodářství. A potomků už moc není, od kterých by se člověk dozvěděl něco více. Přesto v té vesnici byla hospoda, lidé se scházeli a měli k sobě blízko.
Ve snaze najít nějaké stopy jsem vylezla s pejsky nahoru na louku, ale kromě starých hrušek, hotové stepi a hodně rozryté půdy po prasatech jsem už nic nevypátrala. Až bude jaro, určitě se tam znovu vypravím, nějaké luční květy vypátrám. Mám ráda naše stromy hrušky, které přežívají staletí a pořád plodí. Škoda, že někde jsou bezohledně káceny. Považuji tento ovocný strom za velmi vzácný a národní, hned po lípě.
Dnes jsem se probudila do bíla, vydechla jsem úžasem, že by konečně sníh i u nás? Jenže do toho začalo pršet a ta břečka venku vypadá škaredě, ještě aby to umrzlo.
Zítra po ránu s napětím přistoupím k oknu, jaké divadlo se mi naskytne.
Není náš život úžasný? Každý den je překvapující, pořád se něco děje, příroda k nám vysílá signály, abychom k ní byli milosrdní a přestali s tím drancováním, které se nám, tedy našim potomkům, může nemilosrdně vymstít. Přeji si moc abychom dokázali více naslouchat přírodě, svému já i svému okolí.
Přejme si dobré ZÍTRA.