Učily jsme děti dvě hodiny dopoledne a hodinu odpoledne, zbytek dne jsme měly volno.
Jeden takový tábor se konal v Táboře. Mám to město ráda, byla jsem tam několikrát. S ruskými kolegyněmi jsem zažila několik úsměvných příběhů a jeden trapas. Tím začnu.
Byla jsem s Ruskami ve městě nakupovat. Vešly jsme i do obchodu s punčochovým zbožím, v té době v SSSR velmi žádaným. Jedna kolegyně si vybírala, vybírala a vybrat si nemohla. Nevydržela jsem to a řekla jsem prodavačce: „Tak už jí něco dejte“. Ruska se tvářila jakoby nic. Krátce nato jsem zjistila, že Rusky přijely z Milovic a rozumí česky.
Navštívily jsme Husitské muzeum. Musela jsem tlumočit. Šlo mi to celkem dobře až do chvíle, kdy průvodkyně pronesla „dvoukomorová houfnice“. Tak to jsme se tedy skutečně neučili. Po vteřině zaváhání jsem se ze sebe vypravila „ružjo“, tedy puška. Což ostatně viděly a poznaly.
Podnikly jsme také exkurzi do sýrárny v Plané nad Lužnicí. Zážitek to byl velice zajímavý, včetně čichových vjemů – a to můj čich není příliš dobrý. Musela jsem tlumočit proces výroby. Ke svému překvapení jsem si vzpomněla i na to, jak se řekne odstředivka, a že se mléko rozprskává na její stěny.
S kamarádkami a ruskými kolegyněmi jsme navštívily hrad nebo zámek. Čtenáři prominou, už nevím, který to byl. Mladá průvodkyně promluvila rusky. Naše ruské kolegyně se na sebe a na nás rozpačitě podívaly – nerozuměly jí. Měla špatnou výslovnost. My Češky jsme jí rozuměly, i když obtížně. Dopadlo to tak, že jsme opakovaly, co ona řekla – a Rusky byly spokojeny. Z toho je zřejmé, jak důležitá je v jazyce správná výslovnost. Disciplínu, která ji učí, tedy fonetiku, jsem měla moc ráda. I ve druhém studovaném jazyce, v němčině.
Pokud to vypadá, že jsem se chtěla chlubit svými znalostmi ruštiny, není tomu tak. Byly to prostě zážitky jednadvacetileté studentky, kterou bavily jazyky. Připomněla mi je Martina svou fotografií Klokot na FD.
