Svět už nic dobrého nečeká.
Stejně všichni na ten virus umřeme.
Umřeli bychom tak jako tak, čeká nás totiž globální ekologická katastrofa.
Také slýcháte takové řeči? Nebo si je dokonce občas pustíte do své mysli? Není divu, psychologové čím dál více mluví o tom, že nyní už i děti podléhají úzkostem způsobeným z negativních zpráv. Začal se používat výraz klimatická úzkost, případně enviromentální žal. Americká asociace klinických psychologů vydala manuál, jak se chovat k lidem, kteří podléhají panice ze zpráv o tom, že svět je na pokraji ekologické katastrofy. Jde velmi často o mladé lidi, kteří se zajímají o klimatické změny, vymírání živočišných druhů, globální oteplování. Informací mají mnoho, věnují jim spoustu času a mnohdy už nežijí své životy, jen rozebírají to, co se dozvěděli z internetu. „Tento fenomén bývá společností opomíjen a lidé, kteří takový smutek pociťují jsou vnímáni jako přecitlivělí, případně se říká, že vše zveličují. Oni se pak stáhnou do izolace a trpí,“ uvedla americká psychoterapeutka Leslie Davenport.
Nyní podobné pocity prožívá hodně lidí kvůli zpráv o šíření se koronaviru. Tato situace byla odposlechnuta v jednom kadeřnictví, kde se sešly tři kadeřnice a tři zákaznice.
„Chtěla jsem vám volat, jestli jste nezavřeli. Vy nebudete v karanténě?“
„Proč bychom měly zavírat?“
„No jste v blízkém kontaktu s lidmi, nevíte, kdo tudy prošel a co vám sem zavlekl.“
„To byste přece nemohla jet ani tramavají, ani jít nakoupit. Samozřejmě vše dezinfikujeme, ale nikdo z nás s nikým, kdo by mohl být nakažen koronavirem, nepřišel do kontaktu, tak proč bychom zavírali?“
„Já bych tedy tramvají nejela. Manžel pro mě dnes musí přijet autem. A odjíždíme na týden na chatu do Beskyd, kde se naprosto izolujeme od okolí. Celé noci nespím, jsem z toho, co se děje, úplně vyřízená. Já pořád říkala, že na lidstvo přijde nějaká pohroma. Je to trest.“
„Neblázněte, jaký trest? Prostě se udělala opatření a zase to pomine.“
„Nepomine. Je to začátek konce. Biologická válka. Souvisí to s migrací. Mám své informace. Takové, které se nedostanou ke každému.“
„Dámy, nechcete si raději přečíst nějaký módní časopis? Támhle mám úplně nové.“
„Ne, neznám nikoho, kdo by měl v této době náladu na módní časopis.“
Jenže pozor. Právě v době, kdy špatné zprávy převažují nad těmi pozitivními, moudří lidé vědí, že je třeba pouštět si do života co nejvíce příjemných věcí. Cíleně se od vlny negativismu odpoutávat. Neznamená to zavírat oči nad problémy, to ne. Znamená to žít tak, aby člověk nepodlehl pocitu,že se na světě neděje nic jiného, než že lidé umírají na koronavirus a zvířátka na to, že jsme jim znečistili planetu.
Jedna pětašedesátiletá dáma v minulých dnech začala plést dlouhý barevný svetr. Nakoupila různé vlny a tvoří přímo pestrobarevné umělecké dílo. „Na pletení jsem neměla roky čas a vždy jsem si říkala, že se k němu vrátím. V zaměstnání nám naznačili, že kdo chce, může pracovat z domova. Tak si udělám práci a pak pletu. Zprávy si pouštím zásadně jen na půl hodinu denně. Nekoukám na všechny ty nepříjemné informace na internetu, místo toho pletu. Vím, že kdybych pořád řešila, každou novou informaci, natož je ještě rozebírala s panikařícími sousedkami skupujícími těstoviny do zásoby, začala bych bláznit taky,“ říká.
V souvislosti s tím, jak se nyní mnozí lidé nedovedou vyrovnat se záplavou negativních informací, je dobré znát názor psychoterapeutky Alžběty Protivanské. Ta říká: „V nekonečné záplavě informací z televize, internetu, obrazovek telefonů je čím dál těžší poznat, co je opravdu důležité. Mozek už nezvládá oddělit zrno od plev, signál od šumu.“
To, co se děje s člověkem, přirovnání k situaci, kdy se ocitneme v obchodě a nakupujeme i věci, které nechceme a nepotřebujeme. Podobně přijímáme i informace, které jsou nám k ničemu. „Problém je, že čas plné pozornosti se neustále zkracuje. Mnoho lidí nyní udrží soustředění jen pouhých pár minut, ne-li vteřin. Dlouhé hodiny u obrazovky kradou pozornost, čas a často i peníze. Nakonec bývá člověk více unavený, než když k telefonu či počítači zasedl.“
Radí lidem, aby se začali vědomě rozhodovat, co pustí do svého světa. „Odhlaste reklamní maily, které stejně nečtete. Určete časy nebo místnosti, do kterých nesmí telefon. Zprávy nebo maily otevírejte, když je opravdu chcete vyřídit. Když začnete tok informací regulovat, dáte svému mozku zcela nový prostor a on vám za to poděkuje novými a svěžími nápady,“ vysvětluje.
V praxi to vypadá tak, že paní, která si během čekání u kadeřnice, prolistuje krásný nový módní časopis a přečte si to, co ji zajímá, odchází odpočatá. Paní, která ten čas strávila líčením apokalyptické vize o konci světa a s kamarádkami si mezitím přeposlala dvacet poplašných zpráv o tom, že v celém městě dochází mouka, odchází vystresovaná, úzkostlivá. Obě přitom žijí ve stejné době, ve stejném městě, jsou stejně ohroženy nemocemi, možnostmi, že se jim kvůli epidemii koronaviru na čas změní dosavadní způsob života.
Ale hádejme, která z nich, že s tou situací vyrovná lépe? Ta, která třeba uplete hezký svetr a bude si u toho večer povídat s manželem? Nebo tak, která bude večer trávit přepínáním televizních zpráv, vyhledáváním šokujících informací na internetu a vyvoláváním paniky mezi svými známými?
