Údajně (podle wikipedie) vše proběhlo tak, že dva tkalci slíbili císařovi nové šaty, které jsou neviditelné pro ty, kteří jsou nezpůsobilí k výkonu své funkce. Tento princip se pochopitelně používá i dneska (všechno je kampaň, a kdo to nevidí, ten to nechce vidět atd.). Sám císař nové šaty rovněž neviděl, avšak předstíral, že je vidí, aby u obyvatelstva nevzbudil pochybnosti o svých kvalitách. Císař pak vyrazil do průvodu a nechal se obdivovat. Najednou dítě, které bylo příliš malé, než aby pochopilo výhody přetvářky, vykřiklo, že císař na sobě nic nemá. Konec příběhu se pak liší: jedni tvrdí, že lidé věřili, že šaty jsou moc hezké, i když je neviděli, kdežto jiní tvrdí, že šaty neviděli, i když ve skutečnosti byly moc hezké. Kdo se v tom má vyznat?
Vysvětlení je jednoduché. Císařovi ušili nové šaty krejčí Olda Jirsáků a jeho pomocník Láďa Marešů z Čech, z Technické univerzity Liberec. O nich určitě víte (já to věděl až od třetí třídy), že vynalezli a prakticky využili stroj, na němž se v důsledku maximální intenzity elektrického pole vytvářejí mnohačetná ohniska Taylorových kuželů, která následné vyústí v proces zvlákňování polymeru. Prostě zcela jednoduchá věc, ne? Lidově řečeno – vzniká nanovlákno. A jak víte, látka ušitá z nanoválkna je tak tenká, že je neviditelná. Textilie z nanovlákna se dnes používá při výrobě léků, elektroniky, filtrů (včetně respirátorů a nanoroušek) a mnoha dalšího. Dnes se tomu nikdo nediví, ale tehdy, v roce 1837 byla kolem mne spousta pochybovačů.
Snad jste si při čtení Andersenova příběhu všimli, že lidé všeobecně věřili, že císař šaty má, i když je neviděli. Ono se to stává i dneska, že lidé věří, že jejich panovník má vlastnosti, které vůbec nemá, a naopak, že není takový, jaký je.
Co se však nestalo? Tedy vlastně – co se stalo? Byl tam jeden kluk, Ivan Bartošů. Toho neznáte. Já ho ale znal z naší školy, chodil do sousední třídy. A ten kluk čistě ze sprosté zlomyslnosti vykřikl: „Ale vždyť císař je nahý!“ Lidi tomu nejdřív nevěřili a já hned odpoledne za školou Ivana zbil, ale nebylo to nic platné. Dezinformace o tom, že byl císař nahý, už byla na světě a jak víte, všechny dezinformace si žijí svůj život a některé trvají do dneška.
Ihned se také vynořily spekulace. Například redaktor místního plátku psal docela sebevědomě, že za tím musí být „ten londýnský miliardářský lidumil, takže uličník Džordž Šoroš“ (který naštěstí ještě nebyl na světě) nebo že to je spiknutí světových iluminátů, v čemž ho podporoval jeden český, dnes už neznámý zpěvák. Také opoziční politici byli na koni. Předseda strany Líp už bylo, bude hůř věštil, že po císařovi budou muset chodit nazí i poslanci (na což lid toužebně čekal) a že textilky zkrachují. Zkrachovaly, ale nebylo to kvůli císařovým šatům nešatům, nýbrž proto, že Čína hned zavalila svět svými nanolátkami. Protože byly tak tenké, že je nikdo neviděl, tak se celkem snadno dopravovaly do Evropy i do Ameriky.
Já například jsem ty šaty docela jasně viděl. Císař měl na sobě dokonce hned tři vrstvy. První byly císařské nanokalhotky, které se zavazovaly vzadu, aby to císař vždy stihl. Druhá vrstva byly samotné šaty, nádherné, nanotřásněmi zdobené a nanoperličkami pošité. Třetí vrstvu tvořil císařský plášť, opravdu mistrovské dílo, na němž mohli všichni oči nechat (přestože ho neviděli). Hned po Ivanově pokřiku jsem upozorňoval, jak to je ve skutečnosti. Ale to už mi nikdo nevěřil, přestože jsem vystudoval tu Karlovu univerzitu (v pozdějším věku).
Byly tedy šaty nové, nebo nebyly? Byly nové, ale o to nešlo. Protože byly ušité z nanovláken, byly především nanové. Přídavné jméno od nana je totiž logicky nanový, nanová, nanové. Čili nanové šaty, bylo to velmi správné, výstižné pojmenování. Jenže někdo to nedokázal skousnout ani pochopit, hlavně jakýsi Andersen, takže celý příběh byl nazván Císařovy nové šaty. Ve skutečnosti nešlo ani tak o to, že byly nové, byly nanové.
Jak to dopadlo, to asi všichni víte. Po této tragické události trvalo skoro dvě stě let, než Olda Jirsáků z Technické univerzity Liberec opět vynalezl stroj na tkaní nanovláken. A jen tak mimochodem. Prý ani ten Andersen nebyl Andersen, ale ve skutečnosti Amundsen a byl to polární badatel. Ale to už asi vydavatele pohádek nezajímá, to ne. Vystačí si s pohádkami, nad nimiž dnes a denně žasnete, protože je máte dnes a denně v televizi.
