Vystudoval jste Vyšší odbornou školu umění ve Zlíně. Co tato škola svým studentům nabízela?
Školu v nejlepších časech města Zlín založil Tomáš Baťa. Z historicky známých důvodů byla po roce 1948 uzavřena. Po sametové revoluci pak začala její nová etapa. Měl jsem štěstí, že jsem nastoupil hned do prvního ročníku. Učili jsme se jevištní řeč i pohyb, umělecký přednes i step. Jako houby jsme nasávali klasické divadlo i moderní projekty. Rád vzpomínám na lektorky z Londýna, pod jejichž vedením vzniklo zajímavé představení, během nějž diváci prošli celým zlínským divadlem. Navštívili zákulisí, prošli hledištěm, orchestřištěm a mohli se seznámit i s tím jak funguje propadlo. Byl to obraz života, kdy se můžete ocitnout nahoře na jevišti, ale i dole ve sklepě. Pracovalo se tam se zapojením dalších smyslů. V určitou chvíli hrála hudba, v další okamžik se lidí herci dotýkali. Byly to krásné roky, byli jsme bezvadná parta, mojí spolužačkou byla třeba Simona Babčáková.
Po krátké zkušenosti ve zlínském divadle, jste zakotvil před dvaceti lety ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Co je výhodou hry na oblasti?
Divadlem tady žije celý region. Město má 25 tisíc obyvatel a my máme osm tisíc předplatitelů při kapacitě hledište 384 míst. Máme diváky náročné, ale i vstřícné. Můžeme si dovolit nasadit do repertoáru i kusy, na které by jinde nikdo nechodil. Nejvíce repríz mají Rychlé šípy, které jsme hráli již více než pětset krát. Velký úspěch slaví muzikál Chicago, náročný na zpěv, tanec a živý orchestr.
Je tu génius loci. Divadlo tu vzniklo před 75 lety a zdejší lidé byli moc rádi, že mají vlastní scénu. Mimochodem Uherské Hradiště je snad nejmenši město v Evropě, které má svůj stálý profesionální divadelní soubor.
Vy máte v současné době před premiérou hry v níž ztvárňujete hlavní postavu...
Je to kus starý více než sto let. V roce 1905 ho napsal český autor Václav Štěch a jmenuje se Deskový statek. Moc se mi do toho nechtělo. Obecně nemám starší tituly rád. Když jsem si to ale přečetl, byl jsem fascinovám tím, jak je ten děj blízký dnešním událostem. Hlavní postavou je realitní makléř, který prodává pozemky i nemovitosti, zárovň tajně dohazuje sňatky a plete se do místní politiky, chce se stát starostou. Je tu úžasně vykresleno, jak se třeba domlouvá koalice na radnici, kdo a proč zabije rozpočet a různé politické obchody. Prostě obraz jako ze současnosti. Premiéra je poslední sobotu v březnu a my se moc těšíme na reakce diváků.
Kde Vás nyní mohou naši čtenáři vidět? Vím, že občas hrajete v televizních seriálech...
Teď hraji postavu gynekologa v Modrém kódu. Na téhle práci mě baví, že je ten výsledek i edukativní. V každém díle se ve čtyřech epizodách lidé seznámí s nějakou nemocí a také s prevencí vůči ní. Poslední březnový pátek bude v pražských atelierech v Malešicích Den otevřených dveří Modrého kódu a i tam budou různí odborníci radit lidem, co udělat pro své zdraví.
Zabýváte se také propagací jak Slováckého divadla tak i pražského Ungeltu. Co je posláním PR manažera divadelních scén? Je těžké shánět sponzory pro kulturu?
Já myslím, že cílem PR manažera je v tomto případě být spojovatelem publika a herců, respektive divadla. Vždyť co by bylo divadlo bez diváků? Je dobré předvědčit lidi, aby se přišli podívat na nějaký nový kus či novou hereckou tvář. Pak je ale neméně významné o diváka se starat a vychovat si z něj fanouška. Se sponzory je to velmi složité. Chtějí aby se o nich vědělo. A zatímco návštěvníci divadel se počítají na desítky či stovky, sportovní utkání navštěvují stovky až tisíce diváků, a tak jdou sponzoři raději tam. Peníze divadlu dá jen nadšený donátor, který neočekává žádnou odezvu.
S Květou Fialovou jste se potkal na jevišti, kdy si splnila svůj herecký sen...
Paní Květa strašně toužila zahrát si v představení Harold a Maude. Autor to napsal pro osmdesátiletou herečku. My jsme to začali připravovat krátce před jejími osmdesátinami. Hráli jsme to pět let. Jsou to nezapomenutelné roky mého života a zcela jistě nezapomenutelné zážitky diváků, kteří toto představení viděli.
Jaká byla Květa Fialová na jevišti a v životě?
Nesmírně laskavá a lásky plná. Neustále mě chválila a povzbuzovala. Když se mi něco nepovedlo, říkala, ale miláčku, vždyť to nebylo tak zlé. Všem lidem kteří ji požádali o podpis či o fotku moc děkovala, že o ni mají zájem, že ji poznali a dávala jim pocit jejich vlastní výjmečnosti.
Paní Květa se snažila vyvolat dojem, že věří na jiné světy a další životy. Jak to podle Vás bylo doopravdy?
Ona byla nesmírně hravá. Lidé v ní viděli trochu čarodějnici. Měla sice doma křišťálovou kouli, ale do té se nedívala. Měla také karty, ale říkala mi, že si každé ráno jednu vytáhne, aby věděla co ji čeká, ale když byla špatná, vytáhla si klidně jinou. Ta roztomilá pomatenost ji do určité míry chránila před okolním světem.
Lidi často rozčilovala tím, jak chválila stáří a tvrdila, že smrt očekává odevzdaně...
Měla velké štěstí, že až na ty tři poslední roky života byla poměrně zdravá. Brala sice nějaké prášky na srdce a měla bypas, ale klouby a tělo ji poměrně dobře poslouchaly. Ona se o sebe také starala. Nebyla hypochondr, ale když se něco vážnějšího dělo, vyhledala lékaře včas. Jejím velkým pomocníkem byl celoživotní optimismus. Říkala, že by se chtěla narodit znovu jako osmdesátiletá. Podle jejích slov byly zkušenosti to nejlepší, co člověka v životě potká. Mládí prý bylo příšerná řachačka. To je prý člověk otlučený z chyb, které v nevědomosti nadělá. Na smrt se samozřejmě netěšila, i když často vyprávěla o tom, jak se těší za maminkou. Jednou mi ale řekla: “Baví mě život a nechci ještě umřít.”
Byla také proslulá svým šarmem a vkusem v oblékání...
Pro to co si obléci měla nesmírný cit. Myslím, že podvědomě tušila, že to všechno, co žena v mládí odhaluje, musí ke stáru pečlivě skrývat. Poodhalila dlouhé rukávy a říkala mi: Víš, miláčku, za mlada byly ty ruce jako když pleteš hladce. Teď jsou jako když pleteš hladce a obratce. Kdo by se chtěl dívat na kůži staré krůty?
Loni na podzim jste vydal Poslední deník Květy Fialové. Jak tato neobvyklá knížka vznikla?
Paní Květa si od svých 15 let psala deník. Poslední tři roky života, kdy ji ovládla nemoc degenerace mozku, již toho nebyla schopna, a tak jsem to dělal sám. Nezaznamenával jsem každý den, ale psal jsem postřehy, které mi sdělovala a myšlenky, které ji napadaly. Je to určité svědectví člověka, kterého zradí vlastní hlava a je to také svědectví o pomalém odcházaní. Jsem přesvědčen, že ta knížka je cenná pro lidi, v jejichž blízkém okolí se nachází člověk s podobným postižením, či přímo s Alzheimerovou nemocí. První část publikace tvoří velký rozhovor s Květou Fialovou a ten je prodchnut radostí ze života, kterou uměla skvěle rozdávat. Jsem rád, že Poslední deník vznikl a lidí se tak mohou dozvědět nejenom to, jaká opravdu paní Květa byla, ale také to, jak tak velká legenda odcházela.