Gruntování aneb Jak nevím, za co jsem dostala

Moc děkuji za odezvu k článku. Na fotce jsme opravdu ve Stromovce, chodívali jsme tam často jak s rodiči, tak s babičkou a dědou. Mám to tam moc ráda.

Martino, moc hezká vzpomínka. Piš, umíš. Bábinku bych poznala. Jak víš, první vzpomínku na tebe mám od Balatonu, když ti bylo asi šest a mně o čtyři roky víc. :-)

Je zvláštní, že řada lidí vyrůstala alespoň částečně u babiček. My jsme tu naši jednu zbývající už jen navštěvovaly. Přece jen jsme měly věkově dost staré rodiče a tím pádem i prarodiče. Ty z tatínkovy strany jsem ani nepoznala. Hádám, kde to jste? Ve Stromovce? V Riegráku?

Jo naše babičky, ty uměly zázraky z toho mála , co tehdy bylo. Také jsem nedostala nikdy od babičky, spíš mě litovala, když mě mamka kárala, to mě brala pod svoje křídla.

Je zajímavé, co za útržky vzpomínek se člověku vynoří po mnoha letech. Mně tento článek připomněl, jak jsem jedinkrát v životě dostala facku od mého jinak velmi klidného tatínka. A to ještě neoprávněně. Chtěl potrestat moji sestru, ale ta se schovala pod válendu. A já jsem byla prostě po ruce. Pak se mi za to mnohokrát omlouval...