Moje zřejmě nejstarší vzpomínka je spojena s akcí, které bábinka říkávala „gruntování“. Dvakrát do roka se proměnila z úhledné hospodyňky v podivnou postavu ve starých dědových montérkách, šátku uvázaném jako turban a občas i dalším přes pusu. A začal velký úklid! Byla to v jejím provedení náročná akce, při které podléhala nutkání převrátit byt vzhůru nohama. Doslovně. Vždyť například těžká křesla převracela a luxovala zespodu! Koberečky vynášela na dvůr ke klepadlu a bušila do nich s neuvěřitelnou vehemencí. Hnula prostě se vším...
V mé staré vzpomínce se nade mnou tyčí v úklidovém vymustrování a za cosi mi hlasitě spílá. Pak to končí plácnutím na zadek, se kterým mě strčí neúprosně za dveře. Čím jsem tenkrát tu mírumilovnou bytost rozčílila, nevím, ale muselo to být vážné, protože jsem od ní už nikdy v životě nedostala ani pohlavek.