Nejsou lidi

Bohužel teď nejsou lidi,

málokoho přes den vidím:

samu sebe v zrcadle –

rysy trochu povadlé;

pod oknem školku bez dětí,

jednoho chodce vzápětí,

zvolna se plouží tramvaje –

siluet pár v nich sotva je;

pak auto k domu přijíždí,

(smutně se drbu na hýždi),

v parku jsou prázdné lavičky,

chybí mi na nich babičky. 

Fakt to všechno vidím z okna -

to je tedy klika notná,

když mám své blízké vzdálené  

a je mi smutno, ne že ne.