Ale možná stejně jako občas musí přijít mráz, abychom si uvědomili dobrodiní hřejivého dne, musí občas přijít zlo, abychom začli vnímat dobro.
V dávných začátcích stavění teologických pravd se otcové Tertulian a Augustin (ač je dělilo století) shodli na tom, že člověk je z poloviny z Boha a z té druhé půlky z ďábla. V čem se rozcházeli, byly navrhované postupy, jak tu podvojnost řešit. Zatímco Tertulian doporučoval vymítání ďábla, byl Augustin toho názoru, že je dobré kultivovat Boha, aby na ďábla zbývalo stále méně místa. Jsem jeho zastánce. Dokonce u pacientů se zabývám tou narušenou částí mysli a současně velkou pozornost, zájem a péči věnuji té zdravé, která nám bude užitečná a pomůže nám dostat se na lepší úroveň. Vědci teď zajistili, že učiněný objev, takzvaný aha-moment, nejen intelektuálně potěší, ale také vzbudí centrum odměny a to vyvolá v člověku příjemný prožitek. Hledat dobro má v sobě skrytou potenciálně příjemnou odměnu.
Toho zlého máme v sobě od dob dinosaurů v jádře zvaném amygdala hojnost: strach a vztek a jedno nabuzuje druhé. Ale ani toho dobrého nemáme tak málo, jak ukazuje pokus provedený na desetiměsíčních kojencích. Vědci vzali děti „do divadla“ na drama, které by jim Shakespeare záviděl. Vystupovali tam tři „herci“: čtverec z překližky 30x30 cm, kolečko a trojúhelník v odpovídající velikosti. Všechny tvary ale musely mít nakreslené „oči“, jinak o ně děti neměly zájem.
Drama mělo plná dvě dějství. V prvním se na šikmém svahu – postaveném na scéně – snaží kolečko dostat nahoru, tu má úspěch, tu nacouvá a přichází trojúhelník, který mu pomáhá po cestě do kopce vzhůru. Opona. Ve druhém jednání projevuje kolečko stejnou aktivitu, jenže tentokrát přijde čtverec, překáží a tlačí je dolů. Opona, konec, diváci ale nejdou domů, zůstanou na place, jak říkáme my, ochotníci, naopak herce dají dětem na hraní.A děti si hrají s kolečkem i s trojúhelníkem, a o zlý čtverec neprojeví žádný zájem. Příběh o pomoci je zakódován v genech.
Mám ještě jeden vědecký doklad pro ty, kteří by pochybovali, že v lidech je dobro uloženo ze samé podstaty jejich duše. Dávám teď dohromady knížku o emocích a mezi základních šest patří také smutek. A stejně, jako smutek moc rádi nemáme (on na to nic nedbá a drží se jako klíště – nejdéle ze všech) a snažíme se smutné lidi odklonit směrem k pozitivnějšímu naladění, celkem nic nenamítáme, ba dokonce máme rádi, když hudba zahraje smutnou melodii. Smutnou – ne tragickou! Velký badatel v oblasti neurověd, Oliver Sachs, napsal, že hudba je „těsnopis emocí“. Proč tedy – když nemáme rádi smutek – máme rádi smutnou hudbu?
Odpověď je prostá; především si ale musíme uvědomit, že emoce jsou primárně tělesné děje a jak říká Antonio Damasio, emoce se odehrávají v divadle těla, do divadla mysli jsou překládány jako pocity. Smutná hudba, stejně jako smutný člověk v nás vyvolá empatickou potřebu nějak pomoct. To má za následek, že se cítíme silnější, pohotovější, energičtěji nastavení, prostě na to pomáhání máme sílu a chuť a to nám dělá dobře.
Současnost nepatří k těm nejlepším životním epochám ani při nejoptimističtějším hodnocení. Nese v sobě ale mnoho příběhů o pomoci. Zítřek je v mlhách, ale racionálně myslící člověk nepochybuje, že pomoci bude třeba mnohem, mnohem víc než dnes. A já nepochybuju, že stejně jako se najde plno ničemů, kteří si budou na téhle tragedii chtít namastit kapsy, bude víc těch, kteří nezapomenou, že jsou lidmi, tak čistými, jak ty desetiměsíční děti. Jak zapsal evangelista Matouš: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.
„Krása je strašlivá věc. Ďábel v ní zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.“ F. M. Dostojevsky
