Tři kamarádky ve věku kolem sedmdesátky se domluvily, že budou současný nouzový stav trávit následujícím způsobem: Zprávy si pouštějí jen večer v televizi. Vytáhly z knihovny staré romány, které četly kdysi dávno. Jedna začala háčkovat, další si na internetu pouští kurzy angličtiny. Všechny tři spolu často chatují, píší si maily, posílají si zajímavé odkazy. Ale mají jednu podmínku: nic z toho, co si přeposílají, se nesmí týkat koronaviru.
„Není to tak, že bychom zavíraly oči před realitou. Mám přesný přehled o tom, co se děje ve světě. Ale vadí mi, že ať pustím rádio nebo si otevřu nějaké stránky na netu, všude je vše jen o pandemii. Jako by v ní neběžel normální život. Jako by se novináři najednou báli psát o vztazích, o módě, o vaření. Chápu, že jim to možná připadá v této těžké době banální a nepodstatné, ale nám by to pomohlo. Měly bychom tak pocit, že kromě toho špatného nepřestal existovat i normální život,“ vypráví devětašedesátiletá Kateřina.
Problém je v tom, že hodně lidí má pocit, že právě senioři jsou nyní velmi vystrašení, panikaří a současnou krizi snášejí nejhůře ze všech vrstev obyvatelstva. Jenže tomu tak v mnoha případech není.
„Senioři ve většině případů přistupují k tomu, co se nyní děje s pokorou, s disciplinovaností. Rozhodně nevytvářejí paniku. Mnozí z nich zažili v životě hodně těžkých chvil, někteří ještě pamatují válku, jsou zvyklí se přizpůsobit a hodně vydržet,“ říká gerontoložka Iva Holmerová. „Mnozí jsou optimističtí, věří, že vše zase bude v pořádku a proto je vhodné je v optimismu podporovat,“ vysvětluje.
Agentura Behavio provedla rychlý průzkum snažící se zmapovat, jak lidé vyššího věku současnou dobu prožívají. Závěr? Nezaznamenali u nich žádnou paniku, ba ani výrazně velké obavy, že se koronavirem nakazí, přestože právě senioři jsou jím ohroženi nejvíce. Jenže se u nich projevuje síla, optimismus, víra v budoucnost.
„Já se opravdu nebojím. Rozhodně ne o sebe, co se má stát stane se. Jestliže umřu v mém věku, bude to rozhodně menší tragédie, než kdyby se něco stalo mým dětem, vnoučatům. Ale chci tuto dobu prožívat co možno nejpříjemněji, nejklidněji,“ říká čtyřiasedmdesátiletý Jaroslav. I on si udělal na krizové dny plán. „Nečtu zásadně nic, co se týká epidemie. Tak jistě, určitý přehled mám, ale nechci číst celý den rozhovory s odborníky, když jeden říká něco a druhý tvrdí přesný opak. Jak se pak v tom mám vyznat? Jen mě to rozhodí. Naopak jsem si začal hledat na internetu články o historii, o autech. Vytáhl jsem staré časopisy o automobilismu a listuju si v nich. Záměrně hledám témata, která s krizí nesouvisejí a štve mě, že i mé oblíbené weby se nyní tváří, jako by neexistovalo nic než koronáč,“ vypráví.
Jedním z důvodů, proč lidem chybí pozitivní zprávy či zprávy o běžném životě netýkajícím se pandemie je to, že se nemohou scházet. Tudíž si nemohou o příjemných věcech povídat. Dostávají se k nim převážně jen zprávy negativní, znepokojivé, varovné. Jenže lidská psychika není nastavena tak, aby člověk mohl dlouhodobě přijímat jen špatné zprávy. Přirozeně prahne i po informacích, které vyvolávají dojem, že se běžný život nezastavil, že i v časech epidemie lidé žijí normální životy, rodí se děti, lidé se milují, vytvářejí krásné věci. A mnozí lidé to sami začali cítit a proto cíleně vyhledávají informace, které jim přinesou naději, víru v budoucnost.
