Alena Tollarová
16.4.2020 21:10
Dny do krabičky nedávám. Když něco za to stojí, dokážu si přesně vybavit emoce se zážitkem spojené. Bohužel i ty spojené s událostmi nepříjemnými. Deník jsem si nikdy nepsala a ani nemám trpělivost zapisovat si, co se mi přihodilo. Jedině kalendář je svědkem různých událostí. Vlastně asi by se mi ani nechtělo vzpomínky číst.
Věra Ježková
16.4.2020 16:20
Moc vám děkuji. Vaše názory a zkušenosti jsou pro mě zajímavé. :-) Myslím, že z textu je patrné, že člověk nemá příliš vliv na to, co se mu ve vzpomínkách vybavuje, pokud se na nějakou událost nezaměří záměrně. Zuzko, každý večer před spaním si den krátce zrekapituluju a poděkuju za něj. Moniko, váš postoj mě zaujal. Deník jsem si psala jako dítě. Jako dospělá jsem se ze svých starostí občas vypsala na papír a ten po čase vyhodila. (Krabičku mám na kuchyňské lince, jsou v ní krémíčky na obličej a balzám na rty. Už nevím, jak jsem k ní přišla.)
Naděžda Špásová
16.4.2020 14:09
Věrko, píšeš mi z duše. Taky nerada vzpomínám na dětství a dospívání. A taky mě vzpomínky na hezké věci nenaladí do lepší nálady. Jsem spíš pesimista a myslím, že deník jsem si nikdy nepsala. Radši. Krabičku taky ne, na některé věci mám paměť jako slonice. :-)
Jan Zelenka
16.4.2020 14:03
Věrko, napsala jsi to pěkně. Takovou krabičku má ve svém podvědomí asi každý. Nehledejme v ní ale to špatné. Každý máme v ní i chvíle pěkné. U mne jsou to hlavně dvě chvíle. Tou první je asi večerní posezení v kavárně u majáku na porečské Lanterně, já jsem popíjel těžký, červený Teran a moje žena si vychutnávala pohár sladoledu a oba jsme se dívali, jak slunce zapadá daleko za obzor moře. Tou druhou vzpomínkou je posezení s celoživotním přítelem Vláďou na terase restaurace u horní stanici lanovky ve dvou kilometrech nad údolím Raurisu v Hohe Tauern a pohled na moře skal daleko a hluboko pod námi. Já si sice nepamatuji, co jsem dělal předešlý den, ale to dávné, co je uloženo v oné krabičce, si vybavuji hlavně teď, v té nepříjemné izolaci.
Jitka Hašková
16.4.2020 13:34
Hezký článek. Mám vzpomínky hezké i smutné. Spíše vzpomínám na to hezké.
Helenka Vambleki
16.4.2020 13:32
Chválím, ale dny do krabičky nedávám. Byla by přeplněná. Každý den je pěkný, když se zasměju, když se něco naučím, když se něco dozvím, když mě Dimi u sporáku jen tak mile obejme, když někdo zavolá. Každá taková maličkost potěší. A pokud se člověk neumí radovat i z těch nejmenších/byť obyčejných a samozřejmých/ věcí, tak musí zakládat krabičky. Už jsme to tu před nějakým časem měli - myslím, že to byla sklenice a tam se měl dávat lísteček a nějakou příjemností - takže obdobné ukládání, abychom mohli ve špatném dni projít krabičku a bude hned veselo. Já na to krabičku nepotřebuju :-)
Anna Potůčková
16.4.2020 13:21
Moc hezký článek. Jako krabička zatím slouží stále můj mozek, ve kterém je uložena spousta vzpomínek. Většinou jsou tam ty krásné, ale i ty, které byly smutné a bolestné. Takový je život - je to jako se sluníčkem. Jednou zajde a přiřítí se mraky......
Alena Vávrová
16.4.2020 12:31
Napsala jsem komentář, ale neuložil se mi. Asi to tak mělo být....
Zuzana Pivcová
16.4.2020 12:04
Milá Věrko, určitě nemám patent na rozum a už vůbec ne na moudro. Tak asi jen toto: Lidskou přirozeností je touha po štěstí, i když zvolená cesta nebývá vždy optimální. Ale z určitého pudu sebezáchovy si pamatujeme především to příjemné, zatímco to horší si postupem času modifikujeme tak, aby to bylo alespoň snesitelné, včetně našeho vlastního chování, které si máme tendenci ospravedlňovat (většinou právem, protože jsme nespáchali nic se zlým úmyslem). Pomyslné krabičky jsem mívala, z některých se staly bedny, které jsem vláčela jako zátěž. Dnes si připomenu, co hezkého jsem ten den prožila, a jsem za to ráda. Na Havaji, jak vyprávěla jedna stará krajanka, se sejde rodina každý večer, všichni si řeknou, co hezkého je ten den potkalo, co by si dál přáli a od čeho by se chtěli oprostit. Pak se i navzájem omluví za něco, co případně tomu druhému nechtěně zavinili, a odpustí si. A neexistují mezi nimi trvající negativní emoce. - Každý nový den leží před námi jako bílý nepopsaný list. Co tam bude později napsáno??
Dana Puchalská
16.4.2020 11:33
Věrko, to je moc krásný článek. Já si to hezké co mně v životě potkalo ukládám do své paměti. A když mi není moc dobře, stačí zavzpomínat.
Načíst starší příspěvky