O xenofobii s úsměvem IX: Italové

V Itálii jsem nikdy nebyla, ani po tom netoužila, i když země a její architektura by určitě stála za to. Jejich způsob života, jak ho znám z filmů, je mi na hony vzdálený.

V Itálii jsem nikdy nebyl. Italy znám jako velmi dobré fotbalisty, líbí se mi jejich filmy a jejich nic z ničeho si nedělání.

Setkávala jsem se s Italy denně pracovně. Dodnes si pamatuji, jak mě poprvé přivítal můj italský nadřízený. Kromě podání ruky mě ještě velmi přátelsky objal a políbil na tvář, čímž mi způsobil menší šok. I on později dával k lepšímu jak jsem byla zaskočená. Stejně tak na letištních eskalátorech jsou Italové nepřehlédnutelní svojí temperamentní gestikulací rukama. Co slovo to gesto! Líbí se mi to, má to v sobě vášeň a horko jejich země. Jsou regionalisté, jak píše Věrka, ale já jsem u nich vnímala dost silný nádech nacionalismu.

Hezké a myslím, že i hodně vystihující Věrko. Architektura nádherná, lidé temperamentní , prostě jižané, žít bych tam nechtěla.

Itálie je opravdu směsice toho, co jsi napsala. Byla jsem tam několikrát a pokaždé jsem se tam cítila dobře. Ale žít bych tam trvale opravdu nemohla. Vím , že když jsem poprvé ochutnala jejich skvělou zmrzlinu, připadala jsem si jako v jiné chuťové dimenzi. Víc než rok jsem doma žádnou nekoupila. Moc ráda na zemi, co vypadá jako bota, vzpomínám.

Děkuji vám. :-) Italy neznám. Podle toho, co jsem si přečetla v knížce a podle filmů mi je jejich povaha na hony vzdálená. V Itálii jsem byla jednou na poznávacím zájezdu a byla jsem nadšena z památek.

Naposledy jsem byla před čtyřmi lety týden na poznávacím zájezdu v Římě. nestačili jsme projít všechno, určitě se tam ještě někdy vrátím. Mně se na Italech líbí ta jejich nonšalantnost. Neřeší hlouposti - nenašla jsem tam neodřené auto, ač jsem aktivně pátrala, všichni se usmívali a byli vlídní. Snad tam tuhle náladu nezmění koronavirus

Miluji Středomoří a Itálii a Chorvatsko zvláště. Mentalita středomořských národů je zcela jiná, než naše. Své city dovedou spontánně projevovat, společenská družnost Italů je pověstná. Dovedou velmi aktivně prožívat s přáteli polední siesty. Pravdou je, že regionální vědomí Italů je velmi silné. Země byla, jak je v článku už uvedeno, velmi dlouho rozdrobená do menších celků. Italské národní vědomí se začalo utvářet až po sjednocení země. Také je značný rozdíl v chování lidí mezi severem a jihem země. Trochu bych polemizoval s jejich náklonností k Bruselu. Masivní pálení vlajek EU v této době tomu příliš neodpovídá. Itálie mne fascinuje, nejen lidmi, ale i svou historií a památkami. Moc mi chybí sedánky v pobřežních kavárnách při kapučínu a víně.

V raném mládí byla pro mě Itálie to, co jsem viděla ve slavných filmech s Mastroiannim a Lorenovou. V Itálii jsem byla na několika různých místech, vždy jen jako turistka a jednou v Terstu na výročním zasedání Mezinárodního archivního výboru. Tam jsem v ruinách bývalého kolossea krmila s místní paní kočky a náramně jsme si rozuměly. V Římě jsem zažila mohutnou demonstraci, na kterou se valili lidé s vlajkami ze všech stran. Italové se mi jevili jako uštěkaní, tedy ukřičení, ale přitom celkem pohodoví a s dosud silnými rodinnými vazbami s převahou matriarchátu. Ve válce byli pod vedením Mussoliniho na straně Německa, ale byl tam i hodně odboj a partyzánské hnutí. Jako vojáci nebyli Italové spolehliví, proto Rusové, když chtěli prolomit frontu, šli vždy tam, kde bojovali Italové, tam byla slabá místa. Nebo na ně také shazovali letáky, aby to zabalili, že je válka prohraná. Díky, Věrko, hodně jsem se dověděla.

Abych pravdu řekla, nevím, co si mám o Italech myslet. Jsou asi hlučnější, mají temperament, nejsou sebestřední, jsou asi upřímnější. Nedochvilnost nemám ráda, jistý nepořádek jim nevadí. Ale asi by mi sedli víc než Amíci, nebo Frantíci. Afekt a pokrytectví nesnáším. Věrko, stačí ti to takhle? Jsi dobrá, když nám to takhle představíš. :-)