Zuzana Pivcová zpovídá
paní Evženii Tomkovou

Zuzana Pivcová zpovídá
paní Evženii Tomkovou

12. 11. 2012

Když si zadáte ve vyhledávači „Evženie Tomková“, objeví se vám o ní informace na několika stránkách. Bude vám prezentována jako profesionální sochařka, cestovatelka a kameramanka a zároveň produkční. Je i spoluautorkou jedné knížky a píše i do internetových Pozitivních novin. Jeden její  příspěvek, příběh Návraty, se objevil i na i60.

Ti, kteří ji osobně neznají, by mohli nabýt dojmu, že se v uvedené, povětšinou umělecké sféře pohybuje celý život. Opak je však pravdou. Paní Tomková je původním povoláním učitelka biologie a tělesné výchovy. Letos si připsala sedmý křížek. A její život, ten současný i minulý, rozhodně stojí za rozhovor.

Pro své přátele a známé, mezi které se s radostí počítám i já, je tato dáma povětšinou Evža. Pochází z dost známé pražské rodiny se znárodněným majetkem, po třicítce se rozpadlo její první manželství a zůstala sama se třemi dětmi, překonala zdravotní komplikace, kolem čtyřicítky poznala o 30 let staršího osudového muže, pražského tanečníka, choreografa a učitele tance, známého pod uměleckým jménem Frank Towen, kterého si po několika letech vzala, po padesátce ovdověla a zatímco se její vrstevníci pozvolna připravovali na zasloužený odpočinek v kruhu rodinném, ona začala hledat další smysl života v činnosti a doslova nabrala druhý dech.

Evžu jsem poprvé potkala na výstavě amatérských keramiků, absolventů kurzu pro laickou veřejnost v Praze 8, kam chodila i moje sestra. Bylo jí v té době asi 53 let, pracovala v zahradnictví a rozhodně neměla peněz nazbyt. Keramika, do níž vložila svůj smutek i krásné vzpomínky na šťastná léta, vlastně odstartovala její další osud. Dnes má procestovanou půlku světa, některá její výtvarná díla skončila v daleké cizině, měla už několik výstav, zúčastnila se i zahraničních sympozií a je finančně nezávislá. Ale pořád je to Evža, která má ráda lidi a oni ji, je usměvavá, má ráda dobré jídlo a dobré pití a především má ráda život.  Nevypadá jako nějaká mladice a ani si na ni nehraje, ale je neuvěřitelně činorodá a vitální. Ostatně, nechme už konečně mluvit ji.

Tak, Evžo, jak vlastně vypadá tvůj běžný den?
Často se ráno probudím s otázkou „Co budu dělat?“. Potom se nezastavím až do 10 hodin do večera. Každý den je jiný.

Ty jsi sice nepracující důchodkyně, ale intenzitou práce předčíš kdekoho v tzv. produktivním věku. Byla jsi vždy tak pracovitá? Co jsi dřív dělala?
Původně jsem učitelka, ale pracovala jsem i jako vychovatelka v internátní škole s vadou řeči, v dětském domově i s pacienty v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Jeden čas jsem si přivydělávala jako uklízečka v Kobyliském divadle. Když bylo ouvej na duši, šla jsem pracovat do zahradnictví. Bylo to úžasné, moc doporučuji manuální práci. Jinak jsem ale celý život pracovala s lidmi.

Já o tobě samozřejmě vím, že se ti vždycky nedařilo. U tebe je markantní rozdíl mezi posledními téměř dvaceti lety a obdobím předtím. Jak bys ta léta shrnula? Nikdy jsem tě neslyšela stěžovat si na minulost. O některých etapách moc nemluvíš...
Nedá se říct, že by některé období mého života bylo úplně špatné, spíš náročnější. V posledních letech se objevilo několik období různých zájmů, na které dřív nebyl čas ani peníze. Předcházelo jim soužití s mým mužem Frankem Towenem, tanečníkem a choreografem, vedoucím Experimentální skupiny jazz dance. Chodila jsem s nimi tancovat, i když jsem byla starší než členky souboru. Sice jsem nevystupovala, ale všechno jsem s nimi prožívala. Bylo to úžasné, i když nesmírně náročné období. Měla jsem tři děti, babičky, které potřebovaly pomoc. Ale chodila jsem na step i na jazz dance a těšila se z úspěchů tanečních vystoupení. Když Frank Towen zemřel, skupina se rozpadla. Děvčata se vdala a založila rodinu a mně zbyl smutek a vzpomínky. V té době jsem se přihlásila do kroužku keramiky. Po období keramiky přišlo období figurální plastiky. Mým tématem byly taneční figury děvčat z Experimentální skupiny. Nevypálené sošky byly křehké, a když jsem je vystavila na skříň a prošel se tam kocour Filípek, zbyly jen trosky. V předsíni přibyla keramická pec. Nebylo to lehké, ale bylo to úžasné tvůrčí dobrodružství. Začala jsem odlévat do cínu. Cín se vařil v kuchyni v kastrůlku, zde jsem také brousila, cínový prach byl všude. Syn mi řekl: Dej to odlít do bronzu. Dělala jsem to všechno z nostalgie, bez ohledu na to, jestli se to někomu bude líbit nebo ne. V noci jsem vstávala a opravovala vymodelované postavy, na procházkách jsem hledala vhodné podstavce. Dnes už moje plastiky dávno nejsou z cínu, ale z bronzu, a běhají u nás i někde po světě.

Ano, začala ses zdokonalovat, v tvých postavách se snoubila profesionalita s osobním citovým přístupem k věci, tvá díla se dostala na výstavy, do prodejních galerií. Ale dnes už moc plastik nevytváříš? Do čeho ses dala potom?
Z peněz za tyto plastiky jsem začala cestovat. Navštívila jsem skoro celou Afriku, Írán, Jemen, Čínu, Mongolsko, Ekvádor, Peru, Bolívii, Mexiko, Galapágy… Poznávací zájezdy mají ohromnou výhodu třeba v tom, že člověk může jet sám, nemusí nutně znát jazyky, hodně toho vidí a má společnost. Jsou tu lidé povahově blízcí. Mne na těch cestách zajímá poznávání přírody, kultura lidí jiných národů, řemesla, způsob života. Jezdím někdy sama, jindy s některým synem nebo s vnukem. Je to svět, který na pláži u hotelu nepoznáte. Jednoho dne mi syn vyhlédl kameru a šli jsme ji koupit. Pak začalo školení, co s ní. Řekla jsem si, mám dva kluky, snad ji někdo užije. Jenže teď už mám třetí. Natáčím, stříhám, namlouvám texty. A tak vznikly filmy z cest po Africe, Asii i Americe. Někdy je promítám přátelům doma, někdy i na veřejnosti. Při cestování jsem se také seznámila s přítelem a prožili jsme spolu mnoho krásných chvil na cestách i při zpracovávání filmů. Bohužel už také není. Zůstávají vzpomínky a ještě bolí, ale děkuji za to, že jsem to mohla prožít. Jen mladí si myslí, že láska je jen pro ně.

A ty si připadáš stará? Máš určité pohybové obtíže, ale jako bys je ignorovala. Vyšplhala ses na hory, lezla jsi do roklí, do kráterů, do pralesa a kam všude ještě. Pořád někde chodíš, a jak rychle!
Až mě budou bolet kolena ještě víc než teď, sednu na zadek a chci napsat knížku povídek. Příběhy lidí, které mě v životě upoutaly. Vzpomínky na Towena a Experimentální skupinu jsou už napsané v šuplíku. Syn si pořídil chatu se zahrádkou v Brdech. Jezdím tam často s ním. Je tam plno práce, ale následně i radosti z díla. Je to oáza klidu a volnosti.

Co bys vzkázala čtenářům i60 jako Evža Tomková a jako příslušnice určité generace? Vím, že jsi k lidem velkorysá a zastáváš názor, ať si každý počíná, jak je mu to vlastní. Ale stejně, máš nějakou radu, doporučení?
Život je krásný, jen tu krásu musíme vidět a umět se z ní radovat. Hlavně bychom si měli pomáhat a nikomu vědomě neubližovat. Když se vracím z ciziny domů, říkám si, jak by černoušci koukali na tu krásu. Čím jsme si zasloužili narodit se v tak krásné zemi?

A stáří? Jednou se na mne Towen zadíval a říká: Člověče, mně už musí být strašně let, z mých známých už tu skoro nikdo není. Řekla jsem: Tak si to spočítej, narodil ses 1912 a je 1990. Zamyslel se, pak sebral papírek a šel do pokoje. Za chvíli tam nakouknu: Tak, co ti vyšlo? Mně vychází nějaká děsná blbost, já se na to vykašlu. Zmačkal papírek a hodil směrem do koše…. A to doporučuji všem. A teď už musím končit, balím na Filipíny.

Díky, Evžo, šťastnou cestu a zase někdy na shledanou na i60.


Kdo čte pravidelně magazín i60, ví, že Zuzana Pivcová  patří k nejpilnějším příspěvovatelům našeho portálu. Její literární talent a pozorovací schopnost nás přivedly k nápadu požádat paní Zuzanu, aby pro i60 zkusila psát rozhovory s lidmi, kteří jsou něčím výjimeční, kteří v životě něco dokázali, a přitom nepatří k VIP osobnostem či do světa showbyznysu. A protože moudrých a zajímavých lidí je kolem nás spousty, budeme Vám je představovat na tomto místě. Povídání Zuzany Pivcové s paní Evženií Tomkovou aneb ZPovídání je prvním dílem našeho nového seriálu.


Zpovídání
Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Při "setkání" s tak akčními lidmi si vždycky připadám jako neskutečný lenoch.
Olga Štolbová
Zuzano děkuji,bylo to zajímavé. Už se těším na další,chytrých a zajímavých lidí je určitě hodně.
Soňa Prachfeldová
Jedním slovem... krásné, lidské a povzbuzující, díky !

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 9. týden

Sledovali jste také Mistrovství světa v biatlonu? Pokud ano, tak určitě budete znát odpovědi na kvízové otázky, které se tento týden budou týkat právě biatlonu.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jakou největší výhodu má podle Vás zasílání důchodu na bankovní účet?

Ušetřené finance

21%

Bezpečnost

21%

Pohodlí

19%

Ušetřený čas

20%

Žádnou, důchod si vyzvedávám osobně a neplánuji to měnit

20%