„První vyhrání z kapsy vyhání“ – staré české přísloví.
Po prodělaných peripetiích s koupí domu jsme konečně seděli u kuchyňského stolu a přebírali klíče od dveří, zapisovali stav elektřiny, vody, a vyslechli si několik rad bývalých majitelů, co jak funguje, co je třeba zařídit, opravit, dodělat. I když sami se stěhovali do jiného, podstatně menšího, ale nového domku, předávali nám dům, ve kterém vyrostli a vychovali děti, jako kus svého života, kus sebe. Včetně pěti slepic, které s sebou do nového vzít nemohli.
„Stačí jenom ráno je pustit, nasypat jim zrní, nalít vodu, a večer je zase zavřít do kurníku“ Poučil nás teď už bývalý hospodář.
Potěšilo mě, když paní prohlásila, že je moc ráda, že dům kupujeme právě my, a nepovažovala jsem to za planou frázi, protože jsme se během té tříměsíční doby prodeje trochu spřátelili, a zjistili jsme, že máme ke kultuře bydlení podobný přístup, líbí se nám podobné věci a bývalá paní domu měla jistotu, že pokud budeme dělat na domě nějaké úpravy, budeme k nim přistupovat s citem, abychom nepoškodili celkový styl domu. I tak někdo z bývalých majitelů za sebou zanechal nesmazatelnou stopu v podobě zazděného původního vchodu. Schody, které původně vedly do domu, nyní končí ve zdi. Jak to mohl někdo takhle zničit? Mohl – získal tím prostor 2x2metry – tedy další malou místnůstku- těžko říci, k jakému účelu. Ale zřejmě ji velice nutně potřebovali i obyvatelé patra nad nimi, protože kvůli tomu obezdili původně vystavěný balkonek. Vždy mě popouzela ta zpupnost, se kterou někteří lidé přistupují k úpravám starých domů. Ať už jsou to třídílná okna, hyzdící vzhled malých venkovních domků, nebo různé ty přístavby, přilepené k původním domům jak vlaštovčí hnízda, a další. Jak si může někdo myslet, že dokáže posoudit lépe, než architekt, jak má vypadat funkční dům?
Posadili jsme se ke kuchyňskému stolu, otevřeli lahev sektu, a náš nový domov symbolicky pokřtili. Pak už bylo potřeba věnovat se praktickým věcem. Když jsme sepsali seznam všeho, co je třeba zařídit, opravit, předělat, nepotřebovala jsem ani kalkulačku, abych spočítala, že na to mít nebudeme. Koupě nás vyčerpala natolik, že jsme schopni zatím pouze zavést plynové topení místo topení tuhými palivy, a nechat si rezervu na nečekané výdaje. Nová okna budou muset zatím počkat i za cenu toho, že do té doby protopíme- jak říkávala babička – majlant.
Tak – a jdeme do toho. Teprve teď se projevila v plné míře přítomnost coronaviru. Na příslušném Městském úřadu na můj telefonát ohledně přihlášky k vyvážení odpadů sdělila kompetentní úřednice, že po dobu coronavirové epidemie takové věci nevyřizují, protože se musí starat o seniory. Poznamenala jsem, že jsem také senior, nově nastěhovaný, a nemám kam sypat odpad, ale nebylo mi to příliš platné. Také přepis elektřiny nebyl tak jednoduchý, jak jsme se domnívali. Sice už nemusíme nikam chodit, vše lze zařídit telefonicky a elektronicky, jenže na druhé straně drátů patrně už sedí taky robot. Jinak si nedovedu vysvětlit, že obě naše žádosti o přepis elektroměru byly zamítnuty s poznámkou – údaje o předchozím uživateli se neshodují s našimi údaji. Jakže?? Vždyť ti lidé tam bydleli třicet let? Robot na druhé straně drátů pouze stereotypně opakoval, že naše údaje se neshodují. Teprve po telefonátu s bývalým majitelem domu jsme zjistili, kde se stala chyba. Když nám dům předával, omylem k elektroměru č. 1. přiřadil jméno majitele elektroměru 2 a naopak. Po těch letech už si to přesně nepamatoval. Podali jsme si tedy nové žádosti, které robot na druhé straně drátu akceptoval. Aby si vyhodnotil sám, jaká se stala chyba, případně ji i sám opravil, na to zřejmě naprogramován nebyl. A zase ten coronavirus - kdy změnu provedou, ještě nevědí.
Tak ještě napustíme etážové topení, abychom si zde mohli zatopit, a vychladlý dům trochu proteplit, alespoň zlikvidujeme uhlí, které ještě zůstalo ve sklepě. Zatímco mužská část rodiny se pustila do práce, odjela jsem s dcerou nakoupit zrní pro slepice a svačinku pro nás.
„Už se topí“ dozvěděli jsme se při příjezdu.
Uvařili jsme si kávu a blaženě jsme si užívali tepla domova. A pak jsem to zaslechla.
„Kap, kap, kap, někde kape radiátor! „
Vyřítila jsem se po sluchu a objevila kapající radiátor v obýváku. Rychlá oprava, koberec pod ním jsem vysušila, flek vyčistím, až to uschne. Posadila jsem se k vychladlé kávě, ale nebylo mi dopřáno ji v klidu vypít.
„Teď zase někdo nechal puštěný kohoutek v koupelně!“ Letěla jsem do koupelny zavřít vodu, sotva jsem však otevřela dveře, stála jsem ve vodě. Voda tam tekla proudem, nikoliv však z kohoutku, ale ze stropu. Způsobil to špatně zapojený bojler v koupelně nad námi. Zatímco manžel opravoval závadu, my ostatní jsme s kýbli a hadry likvidovali napáchanou škodu.
Pro dnešek toho bylo opravdu dost. Ještě jednou jsme podrobně prohlédli celý dům, abychom zamezili dalším katastrofám, ještě zahnat slepice do kurníku, a jede se domů. Snad to do rána vyschne. Po dnešku budu potřebovat pořádného panáka.
Druhý den brzy ráno jsme vyrazili „na barák“ pustit slepice. Zatímco manžel šel hned z auta do kurníku, já jsem šla obhlédnout včerejší škody. Nebylo to tak zlé. Strop vyschl, šmouhy na stěně nebyly téměř vidět, a začínaly teplé dny, takže bylo možné ponechat otevřené okénko i přes noc.
„Kolik si myslíš, že máme slepic? „ Vrátil se manžel z venku.
„No přeci pět? „ Nechápala jsem.
„Ani jednu“ zněla odpověď.
Ukázalo se, že manžel naposledy zavíral slepice do kurníku na prázdninách u babičky, a už si nepamatoval, že ten malý otvor u země se musí zakrýt prkýnkem taky. Domníval se, že tam je proto, aby slepičky měly dost vzduchu. Toho využila v noci liška, která se tam potulovala, a tak jsme ráno místo slepic našli v kurníku jenom pár zakrvácených peříček.
Moudrá žena ve mně velela- klid, to se stane, bůhví, jak bych to udělala já – zatímco ta nemoudrá žena měla chuť zaječet, něco rozbít, nebo alespoň pořádně prásknout dveřmi. Protentokrát zvítězila ta moudrá, ale nevím, jak to bude příště. Začíná nám to nějak přerůstat přes hlavu.
Nadarmo se neříká, že první vyhrání z kapsy vyhání.
