Senioři bezdomovci. Problém, o kterém se nemluví

Za blbost se platí - a když to jde velmi dobře, tak jen penězi....

Bohužel, hlavní roli má alkohol a pak už to jde jen z kopce. Nakonec jdou umřít do čisté postele v nemocnici, když je někdo nechá odvézt.

Celkem mi uniká smysl toho článku. Většina diskustujících píše, že si za to v podstatě každý může sám, jedna paní píše, že ne každý si za to může sám a o jejích pocitech, když jde kolem Hlávkova mostu. Z toho článku, ten Petr - celý život měl slušný plat, tak musel mít i slušný důchod a neměl na nájem? Ta osmapadesátiletá žena, ta už je starobní důchodce? A ten první případ, šestašedesátiletý, ten je v důchodu jak dlouho? Nebydlím ve velkém městě. Tady, v menší obci, je bezdomovec jeden, třiatřicetiletý, který nikdy nepracoval, nepracuje a pracovat nebude. V současné době je za nějaký trestný čin za mřížemi. V blízkém městě je "skrz chlast" v azylovém domě profesorka němčiny, soudní znalec. "Skrz chlast" přišel jeden dětský lékař o diplom a pracoval na dílně mezi nevyučenými. Totéž jeden stavební inženýr. Potenciálními bezdomovkyněmi jsou dcery mého příbuzného, které mají 40 a 38 let, obě vysokoškolačky, po škole na žádnou práci ani nesáhly, živí je rodiče. Rodiče za ně platí zdravotní pojištění. Rodiče mají 71 roků. Až rodiče zemřou, nebudou mít ty dvě ženské ani na nájem, ani na poplatky. Z mladých povalečů jsou staří bezdomovci. I když, jinak to mohou být lidé slušného chování. Taky by mne zajímala definice "slušný člověk".

Je to vše o zodpovědnosti za svůj život, ať se to někomu líbí, nebo ne. Kdo je zodpovědný, myslí na "zadní kolečka", přemýší dopředu o své budoucnosti, zvažuje rizika svých činů....a pokud mají raději "volný" život, alkohol a neváží si sami sebe....bohužel jim ani není pomoci. Ano, je to tak, život není lehký a každá chyba se může strašně vymstít.

Za blbost se platí, to ale platilo vždycky.

Známe tichého, hodného, pracoval poctivě v ŽDB. Žil s maminkou. Pak si ho klovla a nechala na něho přepsat své 4 malé děti... Nevíme, jak se jmenoval. Nepil. Propouštělo se. Ohříval se v Kaufu, posedával tiše v parku, sledoval voliéru, asi se oblékal v centru, stává až otevřou ubytovnu a je mu zima... Taky doba se změnila...

Dva roky jsem pracoval v Azylovém domě. Osobně jsem denně řešil - poslouchal o mnoho "mrazivější" příběhy. Život není lehký pro nikoho. Někteří byli odsouzeni bezdomovetství už povahou, prostě tento svět těžko přijímali. Byli vyčerpáni neustálou snahou se do něho se zařadit.

Zřizovatelé asylových domů by nám řekli, jak těžké je pomáhat tomu, kdo žije podle přísloví : Komu není rady, tomu není pomoci.

Jak se rozpadla psychiatrické péče, skončila mezi bezdomovci i část psychicky nemocných, lidé na hranici mezi svéprávností a samostatností, kteří se neumí o sebe postarat. Nejvíc je ale mezi nimi alkoholiků, ke kterým se nehlásí ani vlastní rodina.

Chtěla jsem také připsat svůj názor, ale po přečtení předchozích příspěvků Věry, Olgy a Eleny, se mi to zdá zbytečné ... mají pravdu. Když procházím okolo bezdomovců, moc dobrý pocit nemám.