Toho tmavovlasého vousatého mladého muže jsem poznala koncem léta. Nikdo by v něm nehledal otce šestileté dcery. Právě se rozvedl a bydlel u matky, zatímco já už několik let na podnájmu. Intenzita našeho vztahu se rovnala součtu intenzit momentálních osobních krizí. A tak jsem se už začátkem prosince stěhovala za ním.
To, že je věčně bez peněz, jsem pocítila záhy, ale brala jsem to jako věc přechodnou. S radostí a láskou jsem mu nakoupila základní oblečení a spolu s jeho matkou jsme obě vyplenily své vkladní knížky, abychom za něj uhradily neplacené alimenty, zavánějící soudem.
Blížil se Štědrý den. Nakoupila jsem vánoční dárky. Pro sestru, pro přítele i jeho maminku. Bylo to poprvé, kdy jsem Štědrý večer neměla trávit se sestrou, ale se svou novou "rodinou". Sestře jsem ale slíbila, že za ní pak zajedeme.
Když přišel večer a já jsem dala pod stromeček dárky, přítel mi řekl: "No, ale já jsem ti nic nekoupil." Nebyla to tragédie, ale píchlo to jako jehlička. V naší nemajetné rodině se vždycky dárky dávaly. Nebyly ani okázalé, ani formální. Byla to malá samozřejmost, vyjadřující: Mám tě rád a mám radost z tvé radosti.
Můj přítel neměl nic ani pro svou maminku, ani pro další příbuzné včetně dcerky. Byl zvyklý, že se jiní starali o něj a pomáhali mu, jak jen mohli. Proč by to u mne mělo být jinak?
Mé sestře i jeho mamince jsme dali dárky ode mne dohromady, že jsme je koupili oba spolu. Spokojenost byla na všech stranách, Marcela a maminka měly radost z našeho dárku, přítel měl radost ze snadného řešení a jen já jediná jsem z toho měla trochu hořký pocit. Štědrý večer skončil a já jsem v sobě zhasla to zdánlivě zbytečné blikání červené kontrolky. Láska zůstala potmě slepá ještě dva roky, než ji navždy ukončila zaviněná dopravní nehoda se zmařeným životem.
Soutěžní příspěvek