Sotva jsem stačil zaregistrovat pomalu přicházející jaro. V půl čtvrté ráno je venku ještě tma a studená březnová mlha nepříjemně leze pod kabát. Rozespalý z vlaku nasedám do staré rozhrkané devítky, průvodčí zacinká a tramvaj mne odváží do nepříjemně studených vysočanských ulic. Světlo pouličních lamp rozráží charakteristický pach továren, táhnoucích se nekonečně dlouhou Fučíkovou ulicí až na samý konec Prahy a v oknech vysokých činžáků, zčernalých od letitého smogu, se teprve rozsvěcují světla. Lidé vstávají. Den za dnem. Věčný koloběh života. Života, který jak sinusoida jednou stoupá vzhůru, aby záhy nato spadl někam až na samé dno. Až k večeru se navracím zpět, unavený a bez sebemenší chuti k nějaké smysluplné aktivitě. Na nic jiného není čas. A ani chuť. A s železnou pravidelností se směny střídají. Ranní, odpolední, noční. Zvláště na noční směny si jen těžko zvykám.
Pragovácká rámárna je to poslední místo, kde bych teď právě chtěl být. Zapínám vrtačku, ale moje myšlenky jsou někde úplně jinde. Zalétají daleko do noci, až tam k nám, kde na druhém břehu Vltavy září osvětlená okna lobečských vilek. Dívám se ven z okna dílny a černá ústa noci mi šeptají jeden málo povedený milostný příběh. Stále se mi nevede na Janu zapomenout.
Strašně jsem se těšil na ten maškarní ples. Ale pak mne začala pronásledovat neodbytná myšlenka. Co kdyby nepřišla? Úplně jsem se toho zhrozil. Ale osud mi tu další ránu přece jen uštědřil. Po osmé se dveře zamykají. Bloudím po sále jako ovce, vyhýbám se známým a na tancování nemám ani pomyšlení. Jen pohled na Miladu, zářící ve svém cikánském převleku, mne donutil se zvednout a vyzvat ji k tanci. Byla ten večer mimořádně krásná. Kluci si na ni ukazovali, garde si mezi sebou šuškaly a ona, královna plesu, proplouvala mezi všemi se svým lehkým úsměvem. A byla neustále v kole. Ve své černé paruce s dlouhými vlasy byla k nepoznání. Vrhla na mne jeden ze svých zářivých úsměvů a já jsem jí, tak trochu neohrabaně, složil malý kompliment. Byli jsme přece staří přátelé. Co naplat, moje tanečnice tu ale není. Celý večer mám zkažený. Ani pivo mi nechutná. Odešel jsem ještě před koncem.
Život nás stále žene bičem vzpomínek. A v tom chvatu často ztrácíme i svoji víru. Má představa, ten mlhavý přelud, který jsem měl před očima, se pomalu rozplývá. Sen zmizel. A já stojím u spuštěné vrtačky a hledím ven z okna dílny.
"Co je to s tebou," volá na mne Franta Košek od vedlejší vrtačky. "Probuď se přece!"
Tak toto je autentický zápis z mého deníku z roku 1962. Ze dne na den skončila náhle a bez varování moje bezstarostná gymnaziální léta. Osud mne docela neurvale vrhnul dva měsíce po maturitě do rámárny vysočanské Pragovky, kde jsem den co den vrtal rámy k legendárnímu náklaďáku Praga V3S. Pro sedmnáctiletého kluka to byla obrovská životní změna. Zaučený vrtař. Tak to bylo napsáno na mé pracovní smlouvě. To slovo "zaučený" byla ale spíše nadsázka. Celé zaučení spočívalo totiž v tom, že mne mistr přivedl do dílny a sousedovi u vedlejší vrtačky jen řekl:
"Hele, Franto, ukaž mu, co má dělat." Měl jsem docela štěstí. Franta Košek, fundamentální sparťan a kdysi i její aktivní fotbalista, byl výborný člověk a parťák. Často se mi věnoval, už také proto, že byl na mé směně. Zpočátku se ale na mne podezíravě podíval a se zjevným despektem se zeptal:
"Kolik ti je vlastně let? Nejsi na tohle trochu mladej? Tohle je práce pro chlapy."
Místo odpovědi jsem se rozhlédl a vedle vrtačky jsem uviděl hromadu dlouhých železných nosníků. Vzal jsem ten horní opatrně do rukou, abych ho vyvážil, a pak jsem ho pomalu zdvihl až k pasu. Franta div že nevyskočil do výšky.
"Koukej to položit, vole, vždyť si něco uděláš. Na zdvihání podélníků tady máme jeřáb. Tohle je docela makačka. Když tu chceš dělat, tak si radši tyhle frajeřiny odpusť. Ale stejně seš dobrej. Ten podélník totiž váží 130 kilo."
"Já jsem Franta a můžeš mi tykat," řekl mi po tom všem.
Tak takhle vypadalo moje entrée v rámárně vysočanské Pragovky. Stal jsem se vrtařem. Neříkám, že mě ta práce nějak zvláště bavila. To ne. Myšlenkami jsem byl přece jen stále u dalšího studia než u rachotu vrtačky a stále zamaštěných montérek a páchnoucích bot. Ale žádný problém mi toto trochu špinavé a svérázné dělnické prostředí nedělalo. Velmi rychle jsem se přizpůsobil. Normu jsem trochu přeplňoval, ale ne příliš, abych moc nevyčníval. Nebylo to vůbec žádoucí. Normaři by nám dali vyšší normy a já bych v dílně dál asi těžko vydržel.
Asi jsem měl tehdy štěstí na lidi. Asi ano. Nikdy potom jsem už podobné prostředí a podobně otevřené a přímé lidi bez pokrytectví a přetvářky nepoznal. Nepoznal jsem je ani poté, co jsem se mnohem později, po dlouhá léta, díval na podobné fabrické prostředí z té druhé strany. Z pozice šéfa. Pragovka byla tak pro mne, pro sedmnáctiletého kluka, po dva roky velkou životní školou.
Jak vidno, nejen na své první lásky může člověk vzpomínat s určitou nostalgií. Dá se tak docela dobře vzpomínat i na své první zaměstnání.
Kde je dnes konec tehdy legendárním náklaďákům Praga V3S, které stejně tak úspěšně brázdily věčně ledové silnice Sibiře, jako pouštní silnice písečné Sahary. Bylo to kvalitní auto. Celou Pragovku i s její rámárnou i obrovskou tradicí dávno vzal čas. Nakonec musela ustoupit nové sportovní aréně.
Dlouho jsem si schovával své tehdejší výplatní pásky. Zmizely asi při některém z mých nesčetných stěhování. Škoda jich. Byl to dokument doby. Když jsem třetím měsícem ukázal otci hrdě svoji výplatnici, pochválil mne, ale pak jen smutně pokýval hlavou.
"1600,- korun čistého. Inu, dělnická třída. A to ti je teprve sedmnáct. To já mám po čtyřiceti letech u pošty o tři stovky míň."
Jiná doba, jiný mrav. Ale alespoň jsem tehdy trochu vylepšil otci, jako pošťákovi, kádrový profil.
