Ilustrační foto: pixabay.com

Usmívání

29. 5. 2020

Můj příběh

Autor: Hana Šimková

Hodnocení:

(5.2 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Alena Tollarová 29.5.2020 12:20

A svět je zase v pořádku! Skoro ... usmívejme se, co to dá!

Věra Ježková 29.5.2020 10:23

Hani, usmívám se ráda, ale ne často. Nemám moc na koho. Nejčastěji se usmívám na pejsky, které potkávám na ulici. Pak na jejich páníčky. Ne vždy se ale setkám s kladnou odezvou. Usmívám se, když vidím ve školce pod oknem hrající si děti. Ráda se usmívám na své přátele. Usmívám se, jsem-li focena, protože vím, že bez úsměvu působím přísně. Přeji ti dny plné úsměvů. :-)

Marie Doušová 29.5.2020 10:05

Úsměv je opravdu to nejhezčí, co může obohatit náš život.Hezky napsané.Dík.

Dana Puchalská 29.5.2020 09:11

Úsměvy a úsměvavé lidi mám ráda. Ano, úsměvy mi chyběly.

Hana Nováková 29.5.2020 08:35

Jsem ráda, že jsme sundali roušky a začali se opět usmívat, smát. Přeci jen úsměvem lze říci hodně a bez něj, je život tak trochu smutný. Hezký článek

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak mi uletěly včely

S včelařením jsem začínala těsně po čtyřicítce, dá se říct nedopatřením. A protože tenkrát nebyl internet, učila jsem se dlouho a i dnes, po třiceti letech, mám vůči včelám velký respekt. Protože každý začátek má pokračování, podělím se s vámi o pár zážitků se včelami.

Ludmila Černá