O xenofobii s úsměvem XI: Maďaři

I když jsem byla v Maďarsku několikrát-vždy v termálních lázních, tak jsem si s nimi nepopovídala. Mamka byla kdysi u známých v Maďarsku a nejlépe se tam domluvila německy (to po válce ještě dost uměla. Já německy neumím, zkoušela jsem to anglicky, uměli dost špatně. Když jde o byznys, tak to jsou ochotní.

Děkuji vám. To, co jsem si v knížce o Maďarech přečetla, ve mně příliš sympatií k nim nevyvolalo. Zobecňování je ovšem vždy trochu ošidné. V Maďarsku jsem byla jednou, s rodiči na podnikové dovolené u Balatonu. Bylo mi deset. A v sousedním stanu bydlela o čtyři roky mladší holčička Martina, tenkrát ještě ne Růžičková.

O Maďarech toho moc nevím, myslím, že nemají daleko k nacionalismu. Vzpomínám si, že mi dvě maďarské pokojské ukradly v hotelu v Bratislavě nové spodní prádlo. Tmavé národy moc nemusím. Mají Balaton a lázně. Vzhledem k tomu, že pravděpodobnost návštěvy této země je mizivá, tak ať si žijí, jak chtějí. Co jim tedy nezávidím je m.p. Orbán, zlatý Babiš.

Neznám natolik maďarskou mentalitu, abych mohl jednotlivé body podpořit, nebo je oponovat. Faktem je, že Maďaři a Slováci se vůbec nemají rádi. Poznal jsem to sám. Moje žena pocházela z Humenného a její matka byla napůl Maďarka a napůl Rusínka. Maďarsky hovořila zcela plynně. Takže v této rodině byl vztah k Maďarům spíše pozitivní. Ale většinou to bylo naopak. Zaujala mne ovšem zmínka o tom, že rádi lyžují. U Balatonu asi těžko. Nějaké kopečky jsou sice na jihu, projížděli jsme jimi na cestě přes Srbsko do Řecka, ale nic moc. Maďarsko je placka. Ale, stejně jako předchozí Věřiny články, je to zajímavé čtení.

Zkusím tedy sdělit své zkušenosti, i když jsem v Maďarsku nikdy nebyla. Vynechám dějiny - hlavně 2. světovou válku, ale i potlačené boje v roce 1956. Maďaři měli v rámci RVHP přece jen trochu jiné postavení než my, což si ale vydobyli sami, nebyli tak přeochotní jako naše vedení. Měli v licencích některé zboží ze Západu a vystupovali u nich i západní pěvecké hvězdy, na které se i naši lidé jeli podívat. A v roce 1989 to byli oni, kdo začal pouštět občany NDR přes své hranice do Rakouska a na Západ. Na mezinárodním kurzu pro němčináře v NDR jsem byla ve skupině s Maďarkou, uměla asi nejlépe německy ze všech nás tam. V Č. Budějovicích jsem zase zažila esperantistu, novináře z Maďarska, nevěřila jsem, že se dá vymyšleným umělým jazykem tak hovořit. Na druhou stranu se mi ale jevili vůči nám trochu povýšení. Jak je to v článku, asi uznávali pouze Západ. Jinak jejich povahy a charakter národa opravdu neznám.