Kamarád Jules Verne

Pane Charvát, děkuji za návštěvu i názor. Mám kompletní sbírku verneovek, různého vydání i různých vydavatelů. Od prvních vydání v r. 1874 - Matice lidu, přes vydavatele Kočího počátkem 20. stol, nádherná vydání Vilímkova, přes SNDK a MF až po perfektní brněnská vydání z let 1994 - 1996, kopírující J.R.Vilímka. Verne, to bylo nejen moje mládí, ale četl jsem ho znovu a znovu vlastně celý život. Moc mne mrzí, že jsem se ženou procestoval docela slušně Středomoří, vydal pár cestopisů, ale nedostal jsem se nikdy do Paříže, abych dal Vernovi na hrob jednu růži. Už to nestihnu. Pochopitelně ty naše dětské hrátky brzy skončily, aby nabyly na aktuálnosti až s růstem prvních nesmělých vousů. Ještě jednou díky za komentář.

Verneovky jsem měla v oblibě, když moje vrstevnice hltaly dívčí románky. Nejraději jsem měla Dva roky prázdnin. Četla jsem je několikrát a dodnes si pamatuji jména hlavních hrdinů. Tu raženou červenou vazbu jsem vždycky obdivovala.

Libore, co se týče té koláže, je to velmi jednoduché. Stáhni si aplikaci Phototastic Collage, je zdarma a nezatíží příliš paměť. je sice v angličtině, ale není problém tomu rozumět. Já mám, až na jednu knihu, všechny verneovky, co Verne napsal. Celý život jsem je sbíral. Nejcennější jsou ty s krásnou červenou raženou vazbou z nakl. J.R.Vilímka. Chci celou sbírku prodat. Nemám je komu odkázat. Honzík je po smrti a dcera žije sama bez dětí.

Tak jsem si teď vzpomněl, že jsem o tom zážitku pod stanem napsal i na i60 krátkou vzpomínku, přikládám odkaz. Jenže jsem v něm zjistil, že to nebyla Evička, ale Zdenička. Tak a teď si naopak svoji paměť pochválím, po téměř 70 letech jsem si vzpomněl i na příjmení - „Mikulková“. Tak ještě chci dodat, že jsem s objednal i „Timur a jeho parta“. Závěrem už jen pochválím Tvoji koláž v úvodu článku. Krásné, to bych chtěl umět … No, zas tak slavné to s mojí pamětí nebude, málem jsem zapomněl na ten slíbený odkaz. Takže: Článek jsem nazval „Můj první vědecký experiment“ a vyšel mi v březnu 2016. https://www.i60.cz/clanek/detail/14706/muj-prvni-vedecky-experiment

Zajímavé, Jendo, je, že jsem prožíval téměř totéž. Včetně hrátek na doktora se sousedovic Evičkou, na zahradě ve stanu. Verneovky i mayovky jsem četl snad všechny a navíc jsem ještě miloval Tři mušketýry. Jen z komunistických šlágrů jsem nečetl zhola nic a tak mě napadá, že bych to měl dohnat. Tak jsem si jich pár objednal v antikvariátu. Tačnu útlou knížečkou se zajímavým názvem "Čuk a Gek". :-)

Verneovky mě naučil číst můj dědeček, který mi je půjčoval v knihovně, když jsem byla jako dítě u něj na prázdninách. Snad jsem je přečetla všechny. Podobně jsem naučila milovat tyto knihy své syny. Jakmile dorostli určitého věku, dostávali je k vánocům. A četli je se stejným nadšením jako já před lety. Teď čekají v knihovně na má vnoučata. Kdo ví, zda i ta je budou číst?

Honzo, to je hezká vzpomínka, na doktora jsme si sice nehráli, aspoň si nevzpomínám, ale zvídaví jsme taky byli.

Já jsem vyrůstal na Rychlých šípech a Foglarovkách. Nebránil jsem se však ani hrám na doktory. Bylo to oboje pěkné dobrodružství. Prima.

Máte hezké vzpomínky. I já vyrostla na verneovkách. Na mayovky jsem zase chodila do kina. A na doktory jsme si hráli v polích v bunkru s bratrancem a dalšími dětmi z ulice. Tam nás žádná sousedka nemohla objevit, leda by se šla koupat k přehradě. To už jsem ale nebyla ničím překvapena, protože anatomii jsem potají "studovala" v tatínkově anatomickém atlasu.

Diky vám za čtení a názor.