Ta ženská je určitě mladší.
Je čas přestat porovnávat lidi podle věku. Ideální je při srovnávání věk nebrat na zřetel. Úplně nejlepší je samozřejmě se s nikým nesrovnávat, jenže je zatraceně těžké to dokázat. Typický příklad? V časopise se objeví článek s tipy na plavky pro ženy vyššího věku. Starší čtenářky ho komentují slovy: No jo, ale na fotkách předvádí ty plavky ženská, které je určitě kolem čtyřicítky. Nebo: Téhle určitě není šedesát. Vtip je přitom v tom, že na snímcích jsou ženy plných tvarů, předvádějí koupací úbory decentní, vhodné pro dámy, které se nechtějí příliš odhalovat, jsou při těle, zkrátka plavky pro normální průměrné ženy vyššího věku, nejde o miniaturní kousíčky látek na vysportovaných tělech osmnáctiletých modelek. A přesto to mnohé čtenářky neberou jako inspiraci, ale jako první je napadne: Té modelce není šedesát, sedmdesát, je jí okolo třiceti, čtyřiceti. Ale není to jedno? Ženy by měly samy sebe posuzovat podle toho, jakou mají postavu, vkus, v čem se cítí dobře. Ne podle věku. Vždyť některá žena je ve čtyřiceti obéznější nebo má více vad na kráse než leckterá šedesátnice. Oblečení se má přece vybírat podle toho, jak ženě padne, jaká je její postava, ne podle toho, kolik je jí let. Žena, která se s jinými nesrovnává podle věku, ale módu na obrázcích bere pouze jako inspiraci, je zpravidla sebejistá, spokojená a nepřemýšlí, kolik je komu let.
Raději nic neříkám.
Sice se říká, že moudrý člověk mlčí a myslí si svoje, jenže ne vždy je dobré se tímto pravidlem řídit. Mnozí lidé mají pocit, že když se ve vyšším věku budou vymezovat vůči tomu, co jim vadí, a nebudou šetřit kritikou, budou označeni za věčně nespokojené, ubručené dědky a babky, kteří současnému světu nerozumí. Ve výsledku se tak dostávají do spirály nerozhodnosti, pochybností, zlosti, na jejímž konci čeká pocit: Nikdo mi nerozumí, nikomu nerozumím, už v této společnosti snad ani nemám co dělat, tak je lepší nic neříkat. Jenže právě období kolem šedesátky je věk, kdy by člověk své názory měl dávat najevo co nejsilněji. Kdy jindy? Má za sebou řadu zkušeností a zároveň je ještě při síle duševní i fyzické. Ne nadarmo se říká tomuto období zralost. Je to věk, kdy člověk ještě může ovlivnit svůj život i svět kolem něj. Tak není důvod mlčet, když se v našem okolí děje něco, co nepovažujeme za správné, natož, když se nás někdo snaží vmanipulovat do situace, která nám nevyhovuje.
Jistě, chápu, rozumím.
Hlavně nezavdat příčinu k názoru, že něčemu nerozumíme, že nestíháme, že si například nejsme schopni poradit s nejmodernějšími technickými vychytávkami. Tak uvažuje mnoho lidí, ale je to chyba. Říct, že něčemu nerozumíme, není projev slabosti. Příklad? Člověk se vypraví do banky, potřebuje změnit trvalé příkazy, získat výpis z účtu, poradit se o dalších věcech. První, co uslyší: To si udělejte elektronicky, stáhněte si do mobilu naši aplikaci, to si musíte vytisknout sám, to si oskenujte a pak nám to pošlete mailem…. Mnozí lidé se obávají říct: ‚Pardon, ale přišel jsem na pobočku proto, že tyto věci příliš neovládám, nemám doma tiskárnu, nemám chytrý mobil, rád bych, abychom toto vše provedli tady a teď, jsem vašim dlouhodobým klientem. Nechcete? Aha, tak to budu muset změnit banku.‘ Ne, tím se člověk nepasuje do pozice nemožného staříka, který nedrží krok s rytmem této doby. Jistě, jsou devadesátníci, kteří perfektně ovládají moderní technologie, ale zároveň jsou lidé mnohem mladší, kteří dávají přednost osobnímu jednání. Nemají důvod říkat v takových situacích: ‚Ano, rozumím, provedu.‘ A pak si doma říkat: ‚Tak já vůbec nevím, co po mně ta slečna v bance chtěla, jak to mám udělat?‘
Stárnu, je třeba měnit životní styl.
‚Nezačneme se rozhlížet po menším bytě s výtahem? Co když sem jednou nevylezeme?‘ zeptala se nedávno jedna šedesátnice svého stejně starého manžela. Žijí v třetím patře činžáku s vysokými shody. Odpověď: ‚Co blázníš? Copak nemůžeme chodit? Copak jsme nějací staříci? Já se cítím dobře jako nikdy dříve. Já tady pro nás plánuju cyklovýlet a ty přijdeš s tím, že nevylezeme do schodů.‘ Žít aktivně je fajn, ale stejně fajn je mít jasný plán, co bude, až aktivně žít nepůjde. Říkat, že šedesátka je totéž co dříve byla čtyřicítka, se stalo velmi módní. Ale není to pravda. Věk ubíhá stejně, jako ubíhal dříve, a mnoho lidí ví, že se jejich život může změnit ze dne na den. Čím je člověk starší, tím je ta pravděpodobnost vyšší. Přijmout fakt, že člověk stárne, a měl by se připravit na to, že jednou můžou ubývat síly a přibývat zdravotní komplikace, je umění, které hodně zjednodušuje život. Zatímco namlouvání si, že stejně dobře jako v šedesáti, bude i v osmdesáti, život může pořádně zkomplikovat.
Šedesátka je dobrý věk.
Je to hodně dobrý věk, protože jde o fázi života, kdy je většina lidí ještě zdravá a zároveň už životem poučená. Pokud má člověk v tomto věku vyřešeny finanční záležitosti, žije stylem, jaký mu vyhovuje a netrápí ho zdravotní potíže, je to ideální čas na pochvalování si každého dne. A právě to by na rozdíl od předešlých zákazu hodných situací mělo být povinností.
