Troška povídání o vodě

Moc děkuji. Ach jo, článek mě vrátil do dob dětství , kdy jsme v domě také neměli vodu a museli ji nosit od hydrantu. Od té doby mám obsesi, že s vodou šetřím asi víc než je obvyklé. Stále nemohu pochopit, že pitnou vodou třeba splachuji WC...

Díky za zajímavý článek, který mi připomínal i moje dětství, kdy se vodou muselo moc šetřit. * Když bylo málo vody v naší studni, tak jsem také chodila s kbelíky pro vodu k obecní studni a když jsme se v sobotu koupali tak také jeden po druhém a to tím způsobem, že v jedné vodě se umýval nejdříve nejmladší a končil nejstarší jako šestý - ale přežili jsme to všichni ve zdraví *

Hezké připomenutí, že voda je drahocenná surovina, a dnes dokonce i strategická. Pumpu moc dobře znám. U strýce na Moravě jsme se pod ní o prázdninách denně myli. A že byla voda studená ? To nám vůbec nevadilo, byli jsme mladí !!! Byl jsem ale rád, když jsme se vrátili a já mohl jen otočit kohoutek a voda tekla.

My jsme studnu neměli, koukali jsme se v kuchyni v plechové vaně a přestože voda byla tak levná, šetřili jsme s ní co nejvíc.

Hezké čtení. Když jsem byla malá, tak studnu jsme neměli, ale jednu přejetou kočku jsme pochovali a oplakali, a ona za týden přišla domů. Taky jsme plakali na nesprávném hrobě.

Když jsme se s maminkou přestěhovaly na podzim roku 1962 do chalupy v Týně, čekala nás na dvoře studna, ale nefunkční pumpa. Tak jsme ještě dlouho vláčely kýble od kapličky na začátku naší ulice, kde byla pumpa místní. Později jsme si ale kolikrát říkaly. díkybohu za vlastní studnu.

Jako dítě jsem si taky užila chození s kýblem pro vodu ke studni na louku. Pamatuji si, že jsem občas musela odhrnout kámen a vodu nabrat přímo ze studny. Dodnes se nemůžu podívat do studny a z hloubky mám fóbii.

Hezký článek. I já jsem zažila, že nebyla voda v domě rodičů zavedena a museli jsme chodit k pumpě.

Když jsem byla na mateřské dovolené s prvním dítětem, byl na sídlišti veliký výpadek vody. To teprve člověk viděl, co se vody spotřebuje, když si vlastnoručně donesl každý litr. Moje matka to ale měla horší. Se dvěma dětmi naši bydleli pár letv domě, který vodu neměl zavedenou vůbec. To muselo být hrozné. A taky jsme to přežili. Na chalupě jsme si řadu let pitnou vodu vozili od pumpy u rybníka. Zavedení vodovodu jsem vítala s nepopsatelnou radostí. Dneska má většina z nás doma věci, které jsme si zvykli považovat za samozřejmé......

Kdo je zvyklý jen otočit kohoutkem, nedovede si něco takového ani představit. Kdykoliv stojím pod sprchou, vnímám to jako obrovské dobrodiní a to dvojí - voda je a teče bez mého přičinění. Většina lidstva takový přepych nezná. Hezky jste to připomněl.