Její jediný syn Pavel přišel jednoho dne s nápadem, že by si mohli postavit společný domek v malé vesničce poblíž Prahy. Rodiče jeho spolupracovníka prodávali hezký pozemek, na kterém sami chtěli stavět, ale kvůli nemoci se už do projektu nepustili. Cena pozemku byla poměrně příznivá (1,2 milionu korun) a Pavlovi se navíc podařilo uzavřít dohodu, že peníze za pozemek obdrží kolegovi rodiče až poté, co domek postaví a máma prodá pražský byt.
Pavel si tedy vzal hypotéku, ze které pořídil hrubou stavbu, 700 tisíc korun dala synovi do dostavby paní Marie a po přestěhování a prodeji bytu ještě uhradila dluh za pozemek.
V novém domě čekal na Marii slunný byt 1+1 s velkou koupelnou a terasou. Těšila se na to, jak na části zahrady vybuduje skalku a založí záhony se zeleninou a bylinkami. "Ale hlavně jsem si představovala, jak si tam hraji s vnoučaty, kterých jsem se nemohla dočkat. Pavel totiž v průběhu stavby naznačoval, že má novou známost a a že nás v novém domě bude víc. Byla jsem zvědavá," vypráví Marie.
Jenže Mariiny plány se nenaplnily.
„Od prvního setkání, kdy nás Pavel představil, jsem měla jakousi předtuchu, že nás čekají složité časy. Ale říkala jsem si, je to jeho rozhodnutí, jeho život,“ líčí Marie. Monika byla rozvedená. Její rozmazlený osmiletý Olin už na první návštěvě začal Marii oslovovat "babko".
Za tři měsíce byla svatba, po které následovalo velké stěhování. A najednou přestalo být v domě dost místa. Monika si přivezla svůj nábytek, Olinek tuny hraček. Na zahradě začal vládnout Moniččin ridgeback Jimmy, temperamentní pes, který skalku i záhony během několik neděl přeměnil v oraniště. A na co nestačil Jimmy, to dokonal Olin. Když si Marie u Pavla postěžovala, že by se pes i chlapec mohli někdy zklidnit, bylo zle. Atmosféra v domě houstla ze dne na den a pak to přišlo. Pavel udeřil na matku, zda by nebylo lepší, kdyby si pořídila zase svůj vlastní byt.
„Tušila jsem, že by to mohlo dojít až do takového stavu, ale když ten návrh syn vyslovil, rozhodilo mě to. Ale říkala jsem si, dobře, ještě nějaké peníze z prodeje bytu mi zbyly, Pavel mi vrátí ty necelé dva miliony, které jsem mu na pozemek a dostavbu domu dala, pořídím si někde v Praze garsonku a budu mít klid,“ vypráví Marie.
Jenže Pavel nechtěl o vrácení peněz ani slyšet. Obořil se na matku, jak může něco takového chtít, že snad ví, že tolik peněz nemá. „Opáčila jsem mu, že mu peníze může dát či půjčit Monika, která po svatbě a přestěhování do domu prodala svůj byt. Ale to byla voda na její mlýn. Pustila se do mě, že ona mi přece nebude platit bydlení, a že to byla moje chyba, když jsem se rozhodla bydlet v synově domě a že si mám požádat o místo v domově důchodců,“ říká rozrušeně paní Marie.
Nakonec jí nezbylo, než se poradit s právníky. „Je to poměrně častý případ, kdy si lidé v rodině věří, smlouvy mezi s sebou nesepisují a když se později vztahy zhorší, původní dohodu si každý pamatuje jinak. Paní Marie může namísto vrácení zápůjčky navrhnout zřízení věcného břemene jejího doživotního užívání v domě, aby si zajistila, že jí z domu nikdo stěhovat nebude. Případně alespoň sepsat se synem dohodu o splátkách zapůjčených peněz, jejíž součástí bude uznání částky, kterou syn matce dluží," říká JUDr. Simona Rašková z advokátní kanceláře Müller&Skalický.
Paní Marie stále věří, že se situace ve společném domě uklidní. Anebo, že jí syn se snachou vyplatí. „Jiná možnost mi ani nezbývá. Shánět si místo v domově důchodců nechci, ale vydržet pod jednou střechou v této atmosféře, to si také nedovedu představit,“ uzavírá Marie.