Ležela jsem, nesměla jsem se pohnout, zavřela jsem oči a jen jsem cítila, že to kovové úzké lůžko se mnou pomalu jezdí, podle závanu vzduchu jsem cítila, že jsem někam zajela, zase ven, něco kolem mne se hýbalo. Opravdu to nebolí, ale já jsem asi klaustrofobní... Srdce mi bušilo jak blázen, snažila jsem se myslet na příjemné věci, ale nešlo to, soustředila jsem se na to, že se nesmím pohnout tak hrozně, až jsem myslela, že to už nepřežiju.
Kdysi jsem tvrdila, že jsem ateista, čím jsem starší, tím míň si to myslím a v tom přístroji jsem si přeříkávala všechny modlitbičky, co mne kdysi naučily babička a kmotra. Když to skončilo, zeptala jsem se sestřičky, jestli jim tam už někdo umřel. Prý ne. Pan doktor mi na můj dotaz na chodbě řekl, že na páteři jsou degenerativní změny. Zeptala jsem se, zda mám rakovinu i v kostech a on podrážděně odpověděl, že na páteři jsou degenerativní změny a odkráčel. Jsem prostě blbka, vyděšená a další v řadě.
To byl další krok, předoperační vyšetření mám všechna. Čekám. Slíbila jsem, že už budu hodná, nebudu skládat posměšné básničky, nebudu se na Neviditelném psovi přehadovat s opačně politicky smýšlejícími, z Facebooku mne beztak už vloni vyhodili, odpustím bývalé švagrové, která nám tolik ublížila, zavolám své bývalé kadeřnici a kámošce, kterou jsem zrádně opustila, když jsme se přestěhovali...
Vcelku se držím, jenom nesmím slyšet srdceryvné písně, nebo melodie z oblíbených oper, to pláču a vzlykám a děsím tím svého muže. Je mi ho líto, protože si na stará kolena pověsil na krk babu s rakovinou, pořídil si s ní domeček, teď musí zalívat rajčata, sbírat slimáky, sekat trávník, radši měl zůstat ve své ostravské věži, jak říkám jeho bývalému bytečku.
