Sedmdesátiletá Jana často vzpomíná, jak jí její maminka říkala, že muže je třeba ctít. „Ona tatínka skutečně uctívala, jinak to nejde nazvat. Dodnes mi není jasné, jaký jejich vztah vlastně byl ve skutečnosti, ale on mu neustále něco přinášela, obskakovala ho a mluvila o něm s obdivem a úctou. Když vidím, jak se vnučka chová ke svému muži, musím si na to vždy vzpomenout. Ta ho neustále sekýruje, poučuje, ba přímo zesměnuje. Když jsem jí řekla, že to ten nebožák dlouho nevydrží a vykašle se na ni, řekla, že to vůbec nevadí, že se stejně dříve vykašle ona na něho,“ vypráví Jana.
Některé dámy vysokého věku říkají, že současným mladým ženám závidí jejich sebevědomí, samostatnost, to, že si dokázaly ve vztazích vybudovat rovnoprávnost s muži. Jiné naopak říkají, že jsou rády, že v této době nejsou mladé. „Ženy ve svém boji za rovnoprávnost rezignovaly na ženskost. Stávají se z nich muži,“ míní osmdesátiletá Věra, která většinu života strávila v domácnosti jako žena lékaře. „Bylo jasně dáno, že můj muž dělá kariéru a já vytvářím takzvané teplo domova. Taky bych ráda studovala nebo měla zajímavou práci. Jenže tehdy to nebylo pro ženu tak snadné jako nyní. Kam bych dala děti, kdo by se staral o domácnost? Kam bych šla, kdybych se rozvedla? Nebyla bych schopna se uživit. Tak jsem raději byla vděčná za to, co jsem měla doma.
To nebylo tak jako nyní, že si muž po příchodu z práce uklízel, hrál si s dětmi, koupal je. Ten můj, vyčerpán náročným povoláním, sebou flákl na pohovku a maximálně zkontroloval, jaké děti mají známky. Já ovšem za to žila klidný, finančně dobře zabezpečený život. O všem podstatném však rozhodoval on a já to respektovala, protože jsem věděla, že změna by pro mě byla krok k horšímu,“ vysvětluje.
V poslední době se však čím dál více objevují názory, že to ženy se svým bojem za rovnoprávnost s muži trochu přehnaly. Že mnohé páry už nefungují na základě rovnosti, ale na základě toho, že žena je velitelka. A že to vždy není úplně dobré.
Zajímavý názor na toto téma má Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů. „Myslím, že by matky měly říkat dcerám, že si s muži nejsou rovny. Vezměte si situaci, kdy se žena vdá, má dítě a nevydělává tak velké peníze jako otec dítěte. Pak si s ním není rovna. Muži a ženy si prostě rovni nejsou.“
Její názory vyvolávají rozporuplné reakce, ovšem uznávaná advokátka má jasno: „Za třicet let advokátní praxe jsem se setkala s řadou případů, tak nechci být pokrytecká. Proto říkám, že ve vztahu je vždy jeden slabší. Nemusí to být žena, může to být i muž, který méně vydělává nebo ženu více miluje, je na ní více závislý. Ale nejde o rovnost. Vím, že mnohé mladé ženy nyní říkají, že manželství je zbytečnost, že ho nepotřebují, že mohou mít děti nesezdány. Jenže manželství je z mnoha důvodů ochranná instituce pro toho slabšího. A žena, která má malé děti, je ve vztahu ta slabší.“
V jedné rodině nedávno došlo k velkým neshodám poté, co její nejstarší člen, téměř devadesátiletý Vladimír, zjistil, že jeho vnučka není provdána. Žije řadu let v partnerském svazku, má dvě děti, jen si jejich otce nikdy nevzala. „Děda si myslel, že jsme měli malou soukromou svatbu, na kterou jsme nezvali příbuzné. Nevím, jak na to přišel, ale strašně ho vzalo, když zjistil, že s Petrem nejsme manželé. Vůbec nechápu, proč to tak řeší. Máma mi vysvětlila, že on to považuje za něco nemravného, za moje selhání, že má o mě strach, že se na mě Petr vykašle. Jenže i manželství přece může krachnout. K tomu, abychom spolu byli, přece nepotřebujeme papír. Jenže to děda nechápe a pochopit nechce. Dokonce na mou adresu řekl pár nehezkých slov a odmítl přijít na Petrovy narozeniny. On je jako dinosaurus, žije v dávné době a odmítá připustit, že svět se mění,“ vypráví žena, kvůli které je v rodině takové pozdvižení.
Mnozí lidé nyní nepovažují rozvod či rozpad dlouholetého partnerství za selhání či za cosi divného. Naopak, ke vztahům mnohdy přistupují tak, že když nefungují, je třeba je rychle ukončit. Pryč jsou doby, kdy ženy dělaly vše proto, aby nedošlo k rozvodu, přestože třeba v manželství nebyly spokojené či přímo šťastné.
„Mladé ženy se často řídí radami lifestylových časopisů, které jim říkají, že mají právo být šťastné, že když se jim v partnerství něco nezdá, mají se sebrat, odejít, změnit život. Jistě je to zdravější pohled než měla generace žen, které často zaplatily vlastním štěstím za to, že jejich manželství přetrvalo. Na druhé straně si nyní mnohé mladé ženy myslí, že mají na štěstí právo, že štěstí k nim musí přijít samo, že pro to nemusejí nic udělat,“ míní advokátka Daniela Kovářová.
Když přijde řeč na partnerské vztahy, na problémy mezi muži a ženami, ba přímo na otázky rovnoprávnosti, často dochází k velmi zajímavým debatám. Mnohdy se neshodnou představitelé různých generací, ale ani vrstevníci, lidé, kteří si v jiných oblastech života rozumějí. Ovšem právě vztahová problematika velmi dobře ukazuje, jak se společnost mění, jak odlišně v tomto směru žili lidé, kteří jsou nyní v seniorském věku a ti, kteří nyní vztahy teprve navazují. Vyhráno mají ti, kteří si umějí navzájem naslouchat a zajímají se, co bylo v které době běžné a co naopak ne. Protože právě povídání o vztazích může člověka obohatit, vzdělat a přinést mu mnoho cenných poznatků.