O někom se říká, že chodí jako tělo bez duše nebo že vypustil duši. Pokud ještě chodí jako bez duše, tak to jde. Pokud duši vypustí, nejde to vůbec. Jeden bez druhého se totiž neobejde. Někdy se také duše tetelí blahem a to je hezké, protože i tělo z toho má užitek.
Když však tělo duši zradí, je to hodně špatné. Vypustit ji ještě nechce, jenom ji trápí. Duše sténá někdy víc než tělo. Když je tělo bolavé, duše je z toho také raněná, ale tělu pomoci nemůže..Tělo se se svým postižením musí vyrovnat samo. Je prostě zraněné, neschopné normálního pohybu, protože ho zasáhla buď operace nebo nemoc, což je vlastně stejné.
Mé tělo zasáhla operace. Stalo se to ze dne na den a bylo to nutné. Jeden den si tělo vykračovalo s hlavou nahoru a duše se tetelila blahem. Druhý den však tělo duši zradilo. Nemohlo se hýbat, ale duše se hýbat chtěla..Nechápala to, chtěla žít, chodit do přírody, mít nové zážitky, být šťastná. S bolavým tělem to ale nešlo. Tělo se utápělo v bolestech a duši utiskovalo. Nemohla bez těla vůbec nic.
Tělo buď leželo nebo sedělo v křesle, koukalo nešťastně do zdi a cpalo se prášky na bolest. Duše se snažila tělo povzbudit, ale ono to odmítalo. Dušička začala být v těle docela malá a bála se, aby ji tělo neopustilo a opravdu nevypustilo. Přemlouvala ho ve dne i v probdělé noci. Útočila na něj, protože opravdu odejít nechtěla. Jeden den se ale stalo, že tělo jí začalo naslouchat a opravdu se řídit jejími radami..Opět se začalo hýbat, nejprve v malém prostoru, později se odvážilo i ven. Začalo dýchat svěží vzduch, přestalo jíst prášky a pomalu a jistě se uzdravovalo.
Duše jásala. Opět se s tělem spojila a byly spolu jedno tělo, jedna duše. A tak to má přece být!!!
