Mé dvě řeky - Popelka a Vltava

Říčka (nebo spíš potok?) Popelka pramení na okraji podkrkonošského městečka Lomnice nad Popelkou v blízkosti lyžařských skokanských můstků (odtud název části obce V Popelkách). S půvabnou dívčinou z pohádky o Popelce ji spojovalo snad jen to, že byla, alespoň v době mého dětství, skutečně hodně ušmudlaná. Lomničáci byli na její podobu zvyklí a nedělali nic pro to, aby ji vylepšili, spíš naopak. Končily v ní splašky i různé odpadky. Vtékala do dnes již neexistujícího rybníka za spořitelnou u náměstí a odtud byla odpouštěna na další cestu městem. Její blízkost o sobě dávala vědět i nelibou "vůní". Dnes je koryto říčky již vyzděné a v části města teče Popelka dokonce v podzemním tunelu. Během svého dětství v Lomnici, které trvalo do 13 a půl let, jsem věděla pouze to, že Popelka pokračuje do nejbližší vesnice Nové Vsi nad Popelkou. Její další tok jsem však nikdy neviděla. To teprve nyní, po takřka 60 letech, nacházím informace o její další cestě, končící poblíže Staré Paky v říčce Olešce.

Jestliže mi v mém smutku, způsobeném nedobrovolným přestěhováním do jižních Čech, působilo něco alespoň trochu radost, byla to řeka Vltava, protékající i naším novým bydlištěm, Týnem nad Vltavou. Řeka zde byla široká zhruba 100 metrů. Ačkoliv měla docela prudký tok, v tuhých zimách zamrzala a dala se přejít z Malé Strany do centra. V 60. letech nebyla ještě příliš chemicky znečištěná, takže jsem se v ní koupala raději než na vzdáleném neudržovaném koupališti. Troufla jsem si ji i přeplavat tam a zpět. V úrovni města byly 2 jezy a v létě sem připlouvalo množství vodáků. Místní hoši a mezi nimi i má sestra rádi skákali do vody pod "šlajsnou". Přes řeku vedl pouze historicky technicky cenný železný most, který však už jen stěží unesl veškerou dopravu. Proto byl o něco výše postaven most betonový, který ještě před kolaudací "vyzkoušela" v srpnu 1968 sovětská vojska. Kousek za Týnem se nachází soutok Vltavy s Lužnicí, další vodáky oblíbenou řekou. Dnes zasahuje až sem okraj Orlické přehrady - vodní nádrž Kořensko, zatímco proti toku Vltavy výše je Hněvkovická přehrada, která slouží jako zdroj vody pro nedalekou jadernou elektrárnu v Temelíně. Zmizely jezy a voda působí dost stojatě. Zatímco v 70. a 80. letech byly do řeky hojně vypouštěny odpady z papíren, dnešní situace je výrazně lepší. Týn má sice moderní plovárnu, dost lidí se ale koupe znovu ve Vltavě, na březích sedí rybáři a na hladině lze běžně pozorovat kachny i labutě. Pro zájemce se během letní sezóny pořádají různé výletní plavby. Žiji už 38 let v Praze a "mám" tam stejnou řeku Vltavu, avšak tu už bohužel nevnímám tak domácky jako tu jihočeskou. A to jsem dokonce bydlela v 80. letech krátce poblíž soutoku Vltavy a Labe.

Při svých četných cestách po Evropě jsem viděla i řadu dalších známých řek, ať už Dunaj nebo Labe až u Severního moře, Inn, Rýn nebo Temži, Sávu, Sprévu, případně portugalské Douro. Byly originální, byly krásné, zanechaly ve mně stopu. Ale ty "mé dvě řeky", to je víc než stopa, to je kousek srdce, který ke mně a mému životu neoddělitelně patří.