V pětihvězdičkovém hotelu se ale asi nestává často, že si uložíte do pokojového trezoru veškeré peníze, a když je chcete opět vybrat, zjistíte, že trezor je nedobytný. Zdá se ale, že Egypťané jsou na podobné problémy navyklí. A mají docela zručné mechaniky. Přesto, že byla skoro půlnoc, přivolaný zřízenec se za čtvrt hodiny do trezoru dostal a vítězně nám ukázal dvě vybité tužkové baterie. Za tuto ukázku zručnosti dostal jeden dolar. A my jsme se po prvním zděšení dostali opět k penězům. S dveřmi od skříně jsme se také naučili zacházet s krajní opatrností. Při prvním použití se totiž beznadějně zasekly. A nebylo možné s nimi pohnout. Tady se zase osvědčila známá česká schopnost improvizace. Po čtvrthodině bádání a kouzlení se šroubovákem na kapesním noži se mi podařilo dostat dveře opět do závěsů. Povzbuzen tímto úspěchem, hledám ještě něco dalšího, co by se tu dalo opravit. Dveře vedoucí k bazénu mne sice zaujaly svým velmi chatrným zámkem, ale jejich oprava je nad síly mého kapesního nožíku. Bohužel se zdá, že vše ostatní funguje bez problémů. A tak další opravy vzdávám. Snaha byla.
Konečně žádný pochybný český seriál, myslím si, když usedám k televizi. Šeredně jsem se zklamal. Přejíždím kanály a lovím stanice. Jsou to tedy převážně stanice arabské. A pak taky CNN a BBC. Na všech stanicích jde ale jedno a totéž. Jeden velký a všude stejný seriál. Válečný. Nic nahraného. Tvrdá realita. Tou realitou je izraelský útok na palestinské pásmo Gazy. Arabové, tlačící se u nosítek se zraněnými, zkrvavené tváře, zraněné a vyděšené děti. Marně ovšem hledám záběry, které by ukazovaly i druhou stránku tohoto konfliktu. Ostřelování izraelského území arabskými raketami, na záběry z arabských medres, kde se již od dětství učí Arabové nenávisti k nevěřícím. Ať žije objektivní zpravodajství. To je zajímavé především u BBC a CNN. U těchto stanic by člověk čekal především zpravodajství trochu vyváženější. Tady ale zřejmě vůbec nejde o objektivitu, ale o atraktivitu zpravodajství. Čím víc krve, tím lépe. A je úplně jedno, čí krev to je. Vzpomenu-li si ovšem na zpravodajství našich televizních stanic, zejména té veřejnoprávní ČT, musím si říci – nic nového. Ve jménu jakýchsi idejí jde objektivita obvykle stranou. Raději ladím dál. Kromě Deutsche Welle je tu ještě jedna stanice maďarská. Kupodivu. A dává historický film. Maďarští turisté by byli určitě nadšeni. Pokud by tu ovšem nějací maďarští turisté byli. Kromě Čechů jsou tu totiž samí Rusové. A taky pár Poláků. A tak není problém, aby se český turista, který navštěvoval školu před rokem 1989, s místním personálem domluvil. Skoro všichni totiž umí rusky. Sice mizerně, ale umí. Ti, co u nás chodili do školy po roce 1989, se tu zase domluví anglicky. Taky mizerně, ale domluví se.
Ze dveří, vedoucích na okružní terasu, vycházíme přímo k bazénu a k moři. Je to pohodlné. Hlavně tedy pro mou ženu. Někdo musí ty dveře, vedoucí na terasu, totiž zavřít zevnitř. Zvenčí to kupodivu nejde. A tak jsem stejně nucen projít stometrovou chodbou ke schodišti, vyšlapat jedno poschodí nahoru, ve vestibulu přejít ke druhému schodišti, sejít jedno patro dolů a teprve pak se dostanu ven. Žena mezitím stihne dát kartičky na osušky zřízenci u bazénu, který vezme ručníky, odnese je k pláži a na vybraná lehátka je odborně nainstaluje. Když konečně dorazím z okružní cesty hotelem, je už vše připraveno. Mohu ulehnout a poddat se onomu zvláštnímu pocitu nicnedělání, pocitu milionáře, hovícího si při sklenici whisky se sodou někde na břehu svého ostrova. Dolce far niente. Tedy, egyptská whisky se pít nedá. Ta je jen pro otrlé. Raději popíjím egyptské pivo. Ke Gambrinusu má trochu daleko, ale je alespoň vychlazené.
Voda v Akabském zálivu je krásně modrá, a tak můžeme v klidu relaxovat při pohledu na šedavě modré skalnaté pobřeží na pomezí Jordánska a Saudské Arábie na druhé straně zálivu. K tomu je zbytečné dodávat cokoli dalšího. A tak na otázku, jak se žije člověku v podobném hotelu, můžeme jen odpovědět: Docela pohodově a relaxačně, ale chtělo by to alespoň měsíc. A ne jenom deset dní.
Okrsek hotelu je ohraničen plotem a několika padlými kmeny uschlých palem. Okolo hotelu je z obou stran pustina. Písek, kamení, odpadky, zbytky nedostavěných hotelů z doby izraelské okupace. Po obou stranách táboří beduínské rodiny. Chatrné přístřešky z potrhané celtoviny a igelitu jejich soukromí příliš nechrání. Táboří tu každý den ve snaze přivydělat si na turistech nějakou tu egyptskou libru, nebo dokonce dolar. Opodál se prochází jediný velbloud a marně hledá v samém písku a kamení něco k snědku. Hlava rodiny důstojně sedí přímo na zemi se zkříženýma nohama a s orientálním fatalismem čeká, až bude příležitost k obchodu. Ta podle jeho mínění právě nastala. A tak se rychle zvedá.
„Please, camel?“ ptá se mě naučeně.
„No, thank you,“ odpovídám a raději se rychle vzdaluji. Je to tristní pohled. Rodina takhle žije den za dnem. Táboří mezi kameny a odpadky, na otevřeném ohništi kouří očouzený kotlík. Beduínské ženy o kousek dál vyložily na zem velké plachty a na ně vykládají pár tradičních suvenýrů. Červené šňůrky mořských korálů, různé cetky a plno textilu. A taky krásné vyšívané šátky. Beduínky mají podstatně větší úspěch než jejich hlava rodiny s velbloudem. Občas něco prodají. A o pár metrů dál je plot. A pětihvězdičkový hotel. Za ten plot se tito lidé nikdy nedostanou. Tam je totiž jiný svět. Svět bohatých. Proti nim skutečně bohatých. Civilizační čára, kterou překročí málokdo z nich. A nejen proto, že na obou koncích hotelu je při pobřeží hotelová policie, která hlídá klid těch uvnitř zóny.
Při několika výletech, které jsme stačili za tu krátkou dobu podniknout po Sinaji, jsme mohli vidět mnoho beduínů i jejich skromná obydlí. Ti, co se dostávají do jakéhokoli styku s turistickým byznysem, se mají přece jen o něco lépe než jejich soukmenovci žijící v odlehlejších končinách Sinaje s ovcemi, velbloudy a oslíky. Je to tvrdý život. Řada beduínů vlastní také staré, většinou japonské dodávky. Těžko by některý z těchto vozů prošel naší technickou kontrolou. Tady to ale nikomu nevadí. Beduíni s nimi dokážou převážet neuvěřitelná množství zboží i materiálu. Benzin i nafta jsou tady velmi levné. Nafta stojí v přepočtu do pěti korun. A tak velice kvalitní sinajské silnice brázdí místo korábů pouště obstarožní koráby silnic.
Jak se vlastně žije mezi horami a mořem? Jsem teď na rozpacích, jak odpovědět. Jak komu. Ale možná, že tito beduíni jsou spokojenější než český turista, který si stěžuje na to, že má každý den kuřata, nebo že je personál neochotný, protože nerozumí jeho příkazům, pronesených v příliš hlasité češtině. Možná, že spokojenost jenom předstírají. Turista nemá šanci to rozeznat. Možná, že jednou přestanou být spokojeni. A stane se z nich dav.
