Slyšet na svou adresu kritiku je nepříjemné, ale někdo ji umí takzvaně hodit za hlavu. Jiný se kvůli sebemenší výtce dovede dlouho trápit.
Když se sejde rodina dvaašedesátiletého Vladimíra, pokaždé to skončí hádkou. Jeho čtyřicetiletý syn Petr žije v Hradci Králové, Vladimír se ženou v Ostravě. Takto to vypadalo při jejich poslední návštěvě.
Vladimírovi vnuci krmili jeho psa.
„Vy jste nešiky. Jak mu ty dobrůtky dáváte? Musíte mu je dávat po kousku. Takhle si je chyťte do prstů. Nemůžete mu je dávat takhle z dlaně. To je přece úplná blbost.“
„Proč je, tati, kritizuješ? Proč by mu to nemohli dávat tak, jak jim to vyhovuje? Proč je shazuješ a říkáš jim, že jsou nešiky?“
„No jasně, když je neustále nechválím, je zle. Prostě je chci upozornit, že něco dělají špatně.“
„Můžeš mi definovat, jak dobře nebo špatně krmit psa? Bere si to z dlaně i z prstů úplně se stejnou radostí. Ty prostě rád kritizuješ, a když nemáš za co, vymyslíš si problém.“
Ano, i taková věc jako je způsob podání dobrůtky do psí tlamy, může způsobit rodinnou hádku. Přehnané? Ale vůbec ne. Potvrdí to každý, kdo má ve své blízkosti někoho, kdo rád kritizuje. V některých domácnostech to pak dopadá tak, že kritika se stává normou, běžnou věcí. Někoho to může přivádět k šílenství, někdo to naopak časem přestane vnímat, a když ho někdo upozorní, že partner, partnerka či někdo z jeho blízkých věčně vyjadřuje nespokojenost, mávne rukou se slovy: ‚ale on to nemyslí špatně‘.
„Petře, on to tak nemyslí, vždyť víš.“
„Mami, vždyť on takhle rýpe a kritizuje pořád a každého. Jen ty jsi to za ty roky přestala vnímat. Necháváš se od něj ponižovat. Zryješ záhon, on řekne, že to mělo být jinak. Ostříháš keř, on řekne, že špatně. Proč si to necháváš líbit? On rád ponižuje lidi.“
„Však víš, on už je takový.“
A v tomto bodě debaty se zpravidla projeví, jak člověk ke kritice přistupuje. Zda se ho dotýká nebo ji nevnímá. Umět kritiku přijímat, ale především dokázat rozlišit tu konstruktivní od obyčejného rýpání, je však v životě velmi prospěšné. A platí to v rodinných, partnerských i pracovních vztazích.
„Když vás někdo kritizuje, neměli byste to brát příliš osobně. Berte kritiku jako dárek a snažte se v ní vidět její konstruktivní základy,“ uvádí psycholožka a lektorka Karin Hertzer. Autorka řady knih zabývajících se tím, jak uspět v práci, nevidí moc velký rozdíl v tom, jestli se jedná o kritiku v zaměstnání nebo v soukromí. Naopak, doporučuje zásady používání při sdělování a přijímání kritiky v pracovním prostředí, aplikovat i v soukromých vztazích.
„Nechte partnera domluvit a dělejte si přitom poznámky. Ptejte se, když vám něco nebude jasné, a vyžádejte si konkrétní případy, kdy jste podle něj něco udělali špatně. Tato metoda se běžně doporučuje v pracovních kolektivech, tak proč ji nezkusit i doma nebo ve vztahu. Každopádně bude kritik pořádně zaskočen, a pokud má aspoň trochu smyslu pro humor, situace se tímto odlehčí,“ uvádí. Ano, situace, kdy žena kritizuje muže, že nevynáší odpadky, a dotyčný si vytáhne tužku, papír a požádá o soupis dalších svých prohřešků, může vyvolat smích, ale také ještě větší rozzuřenost. „Tak já se snažím a ty si ze mě děláš legraci! Vždyť to říkám, jsi úplně nemožný. Že já kráva to s tebou čtyřicet let vydržela!“
Další rada Karin Hertzer: „Nesnažte se reagovat na kritiku pouze tím, že ji budete stroze vracet, ale zůstaňte věcní. Pokud cítíte, že jste opravdu udělali chybu, měli byste to uznat. Tím se vše vyřídí úplně nejrychleji. Pociťujete-li však, že kritika není oprávněná, nenechte si to líbit. Uvádějte však jen věcné argumenty. S výčitkami a neustálým obviňováním jeden druhého se daleko nedostanete. Poděkujte za upřímnost. Požádejte o čas na rozmyšlenou a vše proberte s nějakým dalším kolegou.“
Tyto strohé pokyny z manažerské příručky opravdu jde velmi dobře používat v partnerských či rodinných vztazích. Ostatně, psychologové často zmiňují, že se lidé k sobě navzájem mnohem lépe chovají na pracovištích než doma. Zkrátka, že si partnerovi či partnerce dovolí říct více kritických a ošklivých slov než by si dovolili vůči kolegům v zaměstnání. Větu ‚jsi fakt nemožný‘, jen tak z úst v práci vypustí málokdo, to by už muselo jít o velký malér. Ovšem doma ji použijeme klidně, často v naprosto bezvýznamných situacích, kdy se vlastně nic zásadního nestalo.
Skutečností je, že kritika se nikdy neposlouchá dobře. Je však lepší ji občas slyšet, než žít v iluzi dokonalého světa a poslouchat jen chválu a ujišťování, že jsme nejlepší. Právě v umění přijímat kritiku se v poslední době velmi často projevuje, jak rozdílná je starší a mladá generace. Zatímco děti a mladí lidé se často rozpláčí a vynervují z každého nelichotivého slůvka, mnozí senioři jsou zvyklí nad kritickými slovy mávnout rukou. Protože už kritiky v životě slyšeli tolik, že si umějí přebrat, která je ku prospěchu a která je jen neškodným bzučením much.
