První žena skonala po střetu s nákladním automobilem, další dvě podlehly těžké nemoci.
"Napsal jsem všem svým dětem pozvánku na oslavu mých kulatin s tím, že mám jediné přání, totiž abychom se všichni společně sešli. A to mi mé děti splnily. Byl to samo o sobě můj nejpěknější dárek," vzpomíná na setkání se členy tří rodin pan Otakar.
První jeho žena podlehla těžkým zraněním, když vběhla na špatně viditelném místě pod kola nákladního vozu. Otakarovi zanechala děti ve věku třináct, jedenáct a pět let. "Nejstaší dcerka byla velmi statečná a v podstatě převzala roli po své mamince. Chystala sourozencům svačiny do školy, pomáhala s úklidem, naučila se brzy velmi dobře vařit. Druhá dcerka odnesla tu tragedii po psychické stránce, trvalo roky, než se dala dohromady," vzpomíná bývalý lesní inženýr Ota.
Jak přijmou novou maminku děti?
Pět let po smrti první ženy Drahomíry se seznámil s mladou učitelkou jeho syna Pavlíka. "Dali jsme se do řeči po jedné třídní schůzce, vyprávěl jsem jí v kavárně náš rodinný příběh. Byla velmi empatická, Pavlíka měla moc ráda, no a nakonec to skončilo svatbou," říká Otakar. Nejvíce se bál, jak přijmou "náhradní maminku" dcery. Po asi půlročním nesmělém "oťukávání", kdy musl Otakar opatrně řešit menší neshody, se situace uklidnila. Jaruška byla přijata a dokonce v době, když holkám a synovi oznamovali, že čekají dítě, žádné velké komplikace nenastaly.
"To byl strašně důležitý moment, kterého jsem se bál. Ale kupodivu nás tato událost ještě více stmelila, holky pomáhaly Jarušce a těšily se na miminko. Po narození Petříka trochu žárlil Pavlík, ale i to brzy odeznělo a v podstatě nastaly krásné časy. Opravili jsme půdu, kde jsme nejstarším dětem zřídili vlastní pokoje, děti nám pomáhaly s úpravou zahrady, kde měly svůj hrací kout," popisuje situaci v rodině Otakar. To už Jaruška čekala druhé dítě, zatímco nejsarší dcera Renata chodila s chlapcem z posledního ročníku gymnázia.
Nebyla to jen únava...
Když měl druhý chlapec Jiřík pět let, začala mít Jaruška potíže. Bývala odpoledne hodně unavená, bolelo jí v kříži, ale veškeré potíže si manželé vysvětlovalli tím, že toho má Jarka hodně - vrátila se učit do školy, starala se o velkou rodinu a ještě jednou týdně dojížděla za svou nemocnou matkou. Trvalo několik měsíců, než jí její kamarádka doslova zahnala k lékaři, kde se po řadě vyšetření potvrdil zhoubný nádor.
"Bohužel, nádor metastázoval a doktor předpověděl Jarce několik měsíců. Nakonec jsme se o ni se sestrou starali skoro dva roky. Odešla ona a za dva týdny i její maminka. Dva pohřby najednou byly i na mě moc. Ale hlavně mi v chalupě zůstala kupa dětí. Jen díky své sestře a naší milé sousedce Madlence jsme to zvládli," říká už se slzami v očích Otakar.
Postupně z domu odešla nejstarší dcera, která otěhotněla ve čtvrtém ročníku vysoké školy, za přítelem se odstěhovala i druhá dcerka Janinka. Toto období považuje Otakar za nejtěžší. V domácnosti chyběla ženská ruka a něha. Kluci se občas servali, ale hlavně měli problémy ve škole, špatně se soustředili na učení. Ale nakonec i toto těžké období Otakar se syny přestál. Kluci se vyučinili se a začali chodit do práce.
Třetí svatba
"Měl jsem před důchodem, když jsem si našel třetí partnerku. Zařekl jsem se, že už se ženit nebudu, ale nakonec svatba byla. Tajná. Věrka byla taková milá osůbka, drobná, tichá, už také vdova. Jednou na dovolené v jižních Čechách jsme narazili na krásné místo, s kapličkou. A já jsem jí tam požádal o ruku," zavzpomínal Otakar.
Jejich manželství netrvalo ani rok, když Věra začala špatně vidět a začala být malátná. Diagnóza - tumor na mozku. Byl neoperovatelný a velmi invazivní. Otakar brzy pochoval i třetí ženu.
"Divím se, že jsem to všechno přečkal v relativním zdraví, i když už sám řadu neduhů na sobě cítím. Ale štěstí v neštěstí bylo, že jsem měl a mám bezvadné děti. A ty mají dohromady osm vnoučat a já jsem hlídací dědek. Janinu rodinu sice vídám málo, žijí ve Finsku, ale na ty sedmdesátiny přijeli. To bylo moc krásné. Holt život je pes, nikomu bych to nepřál, ale člověk nikdy neví, co ho potká. Já jsem třeba v květnu ztratil dobrého kamaráda, kterého zabil koronavirus. Osud si se mnou zahrál těžkou šachovou partii, já už to doklepu. Hlavně pevně doufám, že děti a vnoučata budou hrát v životě jen bílými kameny, ty černé jsem si snad za ně už vybaral," uzavírá své vyprávění pan Otakar.
