Sice si pod tímto pojmem každý představuje něco trochu jiného, ale právě období kolem šedesátky je údajně věk, kdy se těmito otázkami člověk nejvíce zabývá.
Položte někomu otázku, co si představuje pod pojmem smysl života. Odpovědi se dají víceméně předvídat: děti, rodina, zdraví, dobré postavení v práci, dostatek peněz na cestování a vzdělávání se, ideálně tohle všechno dohromady. Jasná věc. Jenže čím je člověk starší, tím více přemýšlí, co si pod těmito konkrétními a přesto obecnými pojmy přesně představit. Protože už ví, že spokojený a naplněný život je možné mít i bez úspěchu v práci, bez dětí, bez partnera, ba dokonce i se zdravotními problémy. Už ví, že smysl života se nedá naplánovat, vyčíst z příruček, které nám říkají, jaký by přesně měl být. Ti, kteří k tomu došli, bývají ve stáří zdravější a spokojenější, než ti, kteří neustále věří, že smyslem života je dosáhnout dokonalosti.
„Lidé jsou se životem nejspokojenější ve věku, který začíná kolem padesátky a končí kolem sedmdesátky. Zhruba kolem šedesáti let znají smysl života, nebo se aspoň domnívají, že ho pochopili. A proto jsou šťastnější a zdravější, než ti, kteří ho nenašli a nechápou,“ uvedl americký psychiatr Dilip Jeste, který se tímto tématem dlouhodobě zabývá a vyzpovídal kvůli němu tisíce lidí.
Spokojenost se čím dál více dává do souvislosti s tím, čemu se říká smysl života. Přesněji, spokojení se cítí být lidé, kteří si myslí, že život má smysl, našli v něm věci, které jim přinášejí radost, uspokojení, klid.
„Často si vzpomínám na dobu, kdy mi bylo kolem třiceti a lidé se mě často ptali, kdy budu mít děti, kdy se vdám. Podlehla jsem jakémusi zmatku, panice, strachu, že když děti mít nebudu, nebude můj život dobrý. Přitom jsem po nich vůbec netoužila. Přesto jsem začala žít s naprosto průměrným mužem, kterého jsem nemilovala a měla jsem s ním dítě. No jaký ten vztah mohl být? Mizerný,“ vypráví třiašedesátiletá Monika. Rozvedla se, syna vychovala sama, příliš dobrý vztah nemají. „Kašle na mě, má samé maléry. Přijde, jen když potřebuje peníze, já mu je odmítám dávat, takže už nechodí,“ shrnuje. A pokračuje: „Já vlastně celý život byla nespokojená, protože jsem věděla, že jsem si život nezařídila podle sebe, ale podle jakýchsi obecných představ, jaký by měl být. Teprve v posledních letech se cítím být klidná, spokojená, nebojím se ani slova šťastná. Mám přítele, se kterým se vídám sice občas, ale vždy je to moc pěkné. Mám čas na sebe. Cestuju, chodím do kurzu jógy, našla jsem si tam řadu přátel. Už vím, že smyslem života je umět si vytvořit vnitřní harmonii, umět naslouchat sama sobě a ne se snažit zařadit do nějaké škatule.“
Psychiatr Dilip Jeste k tomu tématu uvedl: „Když je člověku dvacet, je nejistý. Neví, zda udělá kariéru, zda najde partnera, co ho zajímá. Pátrá po smyslu života. Po čtyřicítce se vše ustaluje a pak, v šedesáti už máte čas a zkušenosti na vnímání smyslu života. Připadá vám, že ho znáte. Později se vše zase komplikuje nemocemi, stárnutím, takže člověk znovu začíná přemítat nad tím, zda a jaký smysl život měl.“ A dodává, že právě období kolem šedesátky je pro mnohé lidi časem, kdy žijí takzvaně tady a teď, tedy užívají si běžný život a zároveň si uvědomují, jaké to je štěstí, že si ho užívat mohou.
Podobnou studii provedl profesor David Blanchflower, uznávaný ekonom. Ten vyzpovídal stovky lidí a tvrdí, že právě kolem šedesátky se lidé naučí přizpůsobovat svým silám, slabinám a začnou si svých životů vážit více než dříve. „Dojde jim, že jejich životy jsou dobré takové jaké jsou a že je to tak v pořádku,“ říká.
„Když slyším výraz smysl života, už asi vím, co to znamená,“ říká dvašedesátiletý Radim. Donedávna věnoval veškerý čas své firmě. Rozvedl se, manželka tvrdila, že se rodině vůbec nevěnuje. „Měla pravdu, já na ni a naše dcery neměl čas. Pro mě byl úspěch v byznysu vším. Dosáhl jsem v podnikání hodně, ale pak přišla nemoc a já své vnímání světa přehodnotil. Zní to jako fráze, vím, ale už chápu, proč lidé tak často říkají, že rodina je smysl života. Já zůstal sám v krásném velkém domě, moje mladá přítelkyně to samozřejmě zabalila, když zjistila, že jsem nemocný a nějakou dobu nebude takový přísun peněz a zábavy, na jaký byla zvyklá. Došlo mi, že děti jsou smysl života, ale přišlo to až někdy před šedesátkou, kdy se o mě začala starat jedna z mých dcer. Pomohla mi nesmírně. A já se stydím, že jsem si až tak pozdě uvědomil, co hodné a obětavé děti v životě člověka znamenají,“ vypráví.
Pro někoho mohou být smyslem života jeho děti, pro někoho naopak to, že je nemá a má tudíž dost času na nějaký významný vědecký objev nebo procestování světa. Podstatné je umět si ujasnit, co je pro každého důležité. A právě k tomu lidé velmi často docházejí ve věku kolem šedesátky, kdy už mají něco za sebou, ale zároveň ještě mají i chuť a sílu zvládat události a situace, které jsou před nimi. Ale vlastně úplně stačí, když o tom, co je pro ně smysl života, aspoň začnou přemýšlet. Mají totiž ještě dost času, aby si to ujasnili a zbytek života tomu přizpůsobili, aby byl co nejpříjemnější.
