Chodila jsem na Pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol v Berouně. Bydlela jsem v Praze, a tak jsem musela dojíždět ještě se třemi dalšími spolužačkami. Také jsme místo dojíždění mohly bydlet v internátě zemědělských učňů, ale raději jsme dojížděly. Je pravda, že jsme musely brzy vstávat a ve vlaku, pokud jsme se nemusely něco doučit, jsme pospávaly. Byly jsme čtyři a spaly jsme jedna druhé na rameni. Ta na kraji to ale moc pohodlné neměla. Opírala se o sklo posuvných dveří kupé a nos nalepený na skle nebyl pro procházející moc estetický.
Byly jsme mladé a dokázaly jsme spát hodně tvrdě. Jednou se mi stalo, že se mi hlava z ramene spolužačky svezla do uličky. Asi se mi spalo dobře, ale když jsem se probudila, zjistila jsem, že mám hlavu v dlaních protisedícího pána. Povídal, že mi tu hlavu celou dobu držel. Chudák, měla jsem ji určitě těžkou. Asi to pro něho oběť nebyla a držel mi ji docela rád. No, já jsem se trochu styděla a bylo mi to nepříjemné. Ale co, říkám si, určitě ho už nikdy neuvidím.
Jednou se nám ale nechtělo jet do Prahy, a tak jsme se rozhodly, že přespíme v internátě. Nebylo to ale zrovna dobré rozhodnutí, protože vychovatelka zemědělských učnic s nimi odešla do tanečních a nás ostatní zamknula v budově. Bylo teprve pět hodin a my jsme se hrozně nudily. Chvíli jsme trávily tím, že jsme si dopisovaly a posílaly dopisy na provázku zemědělským učňům, kteří do tanečních nechodili. Posléze jsme je pozvaly nahoru a oni přišli.
Byla to ucha, ale byla s nimi legrace. Pro vysvětlení, nás bylo na pokoji šest a oni byli tři. K žádným erotickým hrám jsme se opravdu nechystaly. Najednou ale na dveře někdo zaklepal. Šla jsem se podívat a za dveřmi byl správce. Dovnitř si netroufal a jenom se zeptal, jestli u nás nejsou kluci. Zapřela jsem je, protože by se mu to asi nelíbilo. Odešel tedy, ale zamknul nás na patře. Jak ale dostat kluky do přízemí? No, byly jsme mladé a velice lehkomyslné. Vymyslely jsme, že kluky spustíme dolů z prvního patra po kokosovém koberci, zvaném kokosák, který byl položený na dlouhé chodbě. Dnes už dost nechápu, že to dokázali, že se nezřítili, nezmrzačili se a nebo dokonce nezabili. Sešplhali tedy bez nehody a nic. Bylo to v pořádku, dokud se to nedozvěděla nějaká žárlivá učnice a nebonzla to.
No, prostě, dostalo se to do školy a bylo zle. Vedení školy pozvalo rodiče a vypadalo to, že budeme ze školy vyloučené. U mojí rázné maminky ale narazili. Vážení profesoři si totiž dovolili říci, že holky z Prahy jsou protřelé. Moji maminku to ale hrozně pohněvalo. Co si to dovolují, já jsem slušně vychovaná, a že jsem z Prahy, na to nemá žádný vliv. No, prostě si dovolili hodně. Dokázala ale, že se profesorský sbor omluvil, že to tak nemysleli.
Asi i díky mamince jsme na škole zůstaly, což bylo asi pro další můj vývoj dobré. Toho, co jsme vyvedly, byla ale plná celá škola, všichni chtěli vědět podrobnosti .Třídní profesor mě potkal na chodbě a musím podotknout, že byl hodně veliký a hodně při těle. Přimáčkl na mne svoje velké břicho a ze své výšky mi povídá: "To se dělá, spouštět kluky po tebichu?"
No, určitě se to nedělá, ale hlavně, že to dobře dopadlo.
