Jsem věčný optimista

Článek mě přinutil k zamyšlení a zastavení. Úvodní fotkou jsem přímo fascinovaná. Děkuju.

Soni, tiše závidím a jak píše Věrka, naučit se to nedá. Já kdysi také bývala povahou spíš optimista a snažila jsem se okolí dostat z pesimismu. Ale pak přišel zdravotní zlom a je to úplně jinak. A vrátit se do optimismu už nejde a to ať se snažím jak to jde. Občas už to i vzdávám v mém věku. Krásné snímky, vyzařuje z nich ta pohoda, optimismus

Soňo, to je fajn, že máš takový dar prožívání. I na tvých hezkých fotkách je to znát... :-)

Soňo, máš můj obdiv.

Soni, málo lidí dokáže tak hezky napsat takovéto a jemu podobné vyznání. I já prožívám chvíle štěstí. Ať již při toulání ve sluncem prozářeném lese, či při ranním pohledu na sýkorky a jinou ptačí havěť hodující u krmítek na balkoně. Nebo při procházkách s pejsky z útulku, při česání jejich kožíšků a při čtení informací a prohlížení fotek z jejich nového domova. Ale tak citlivě a moudře jako Ty, bych to napsat nedokázala. Děkuji Ti, Bertice

Díky moc za moudrá a milá slova k ranní pohodě i za optimistické fotečky *

Soňo, to je krásné. Já bohužel nemám to štěstí být věčný optimista. Naučit se to nedá.