Kouzlo časů minulých: Mejdličko

Nojo,ta mejdlíčka....Byla odporně hnusná,stála dvacet haléřů,byla z bramborového škrobu,snad jen hnědé bývalo dobré,ale to mívali v cukrárně nejméně.Jen růžová a žlutá. Další pochutinou bylo Lipo - také za dvacetník,dvě malé kostičky hroznového cukru v obalu.A co šumák v pytlíčku: lízal se z dlaně a byl dost hnusně kyselý....Také se nesmí zapomenout na Tiki,to jsem já nelízala,dvě kostičky,bílá a červená se olízaly a třely o sebe,až vznikla pěna...Kyselá a pro mne fuj. Jít tehdy do cukrárny bylo zážitkem,mívali jsme maximálně korunu,a co si dopřát? Bývaly vážené bonbony,zdravotní - také s křížkem nebo včelou,zelenohnědá kávová zrnka plná zvláštní "likérové" náplně,jahůdky obalené v cukru,atlasky.....Paní navážila do sáčku opravdu skoro po jednom bonbónu od těch,co jsme ukazovali prstem. Pohádky v kině,hlavně v neděli od 10 hodin,také stály korunu. Musela jsem brát sourozence sebou,a máma měla klid na uvaření oběda. Pak se šlo na procházku do okolních lesů,tam jsme se vylítali,postavili si "bunkry" z klacků a větví.....Bývala jiná doba,tehdy počátkem 60.let,taková klidnější a vše bývalo tak jisté a stálé....

Také mám ráda vzpomínání na staré časy. Náš krámek se jmenoval Včela, vzpomínám se mi přesně, kde stál malý pult a na něm ta mejdlíčka. Kupovala jsem si tam i turecký med, který sekala paní prodavačka z velkého špalku...Kino bylo maličké, topilo se v něm v ohromných násypných kamnech. Ten kdo seděl na sedadlech vedle, potil se celou dobu... Nad plátnem byl nápis ze svítících písmen : " Za svobodu život nový, děkuj Rudé armádě, Stalinovi.". Jako dětem se nám líbilo, když jsme do světla které proudilo od promítačky strkaly dlaně a ty se pak objevovaly na plátně. Na procházky jsme s rodiči nechodily, neměli díky práci v zemědělství čas.....

Dětství-úžasný čas,děda s babičkou a rodiče brácha a kamarádi jo to byly časy.Ze školy jsme seběhli k P.Bulířovi do krámu ,těch dobrot co tam bylo,eskymo za padesát haléřů,mejdlíčka,pendrek,fialky….no paráda a doma pak černá hodinka,děda vyprávěl a my ani nedutaly kdeže loňské sněhy jsou ach jo

Hezké vzpomínání :-).

Mejdlíčka,to byla dobrota.Když si maminka potřebovala v klidu nakoupit tak mě odložila do kina Sluníčko v Dětském domě na Příkopech.Hrály se tam pohádky dokola.

Vzpomněla jsem si na mojí babičku Julii, která mě ráda vodila po památkách v Praze . A když jsem byla hodná a moc jsem jí neutíkala, kupovala mi Ovonu. Měla jsem ráda tu z broskví. Ale ona jí zásadně říkala Yvona.

Naděždo nedotklo, jenom je mi trochu líto, že vaše vzpomínky nejsou moc hezké. Každý máme nějaké a vždycky všechno nebylo zalité sluncem.

Hano, samozřejmě, že jsou to vaše vzpomínky, jen jsem chtěla říct, že každý neměl dětství zalité sluncem. Pokud se vás to dotklo, už se to nebude opakovat.

Tak já zase mejdlíčka miloval. A že dětství měl každé jiné a každý má na něj jiné vzpomínky je přece naprosto samozřejmé. Nemohu si na své dětství stěžovat. Bylo krásné i přes to, že jsme bohatí nebyli. Spořit se musela každá korunka, ale to já přece nevěděl, protože jsem měl "vše" co jsem potřeboval, snídani, oběd i večeři, oblečení, tašku do školy, tu tedy po bráchovi, ale vůbec mi to nevadilo, boty do školy i kecky na lítání , a co hlavně, měl jsem se vždy kam vrátit, když jsem se k večeru vracel celý unavený a ulítaný. Nedělní procházky ? Také jsem jich pár s rodiči absolvoval, ale postupně jsem dával přednost partě, nebo ježdění na kole. Tenkrát nebyla TV, tak jsem nemusel pospíchat domů, aby mě něco neušlo. Jednou týdně, v sobotu, většinou v zimě, jsem chodil s tatínkem od půl šesté do biografu na české filmy. Ale dost už vzpomínání. Vzpomínky na dětství mám hezké.

Kéž by v dětství každého byla "nedobrá" jen ta mejdlíčka ! Ačkoliv mi nechutnala, vždycky jsem je statečně snědla. Hezké vzpomínání, Hanko ! :-))