Můj smysl života

Věrko, smysl života hledá asi každý, tedy i já se o to občas pokouším. Přiznám ale, že bych to nebrala tak filozoficky a ještě k tomu marnila čas hledáním v odborné literatuře.

Nikdo z nás tu na zemi nepřišel zbytečně, každý tu máme plnit nějakou roli. A vůbec nezáleží jaká to role je, pokud je Bohulibá. Ne každý tu může být lékařem, učitelem a jiným vysoce vzdělaným člověkem. Ve společnosti je třeba také prodavač, kuchařů, pekařů, stavařů, řidičů apod. Každý tu máme zkrátka nějaký úkol pro celou společnost.

Na hlavní stránce byl 24. 9. článek o smyslu života od pí Vratislavy Hofmanové, tvůj jde do hloubky... Já se tím také příliš nezabývám, prostě tu jsem.. Ale líbí se mi myšlenka, že možná mám nějaký úkol - že se v rodinné linii může nějaká situace opakovat a já mohu možná napravit něco, co se předkům nepovedlo - ale to je jen taková představa :-)

Zajímavý článek, pěkně napsáno... Nejvíc se mi líbí první odstavec, úvaha o možnosti přesahu jednoho života někam dál. Mám to taky tak.

Patřím k těm, kteří to vnímají tak, že jsme přišli na svět plnit zde nějaký úkol. Ať se nám to líbí nebo ne. Víc se k tomu budu těžko vyjadřovat.

Úvodní antický citát vhodně uvozuje téma. Mám rád antickou moudrost. O smyslu života jsem hodně přemýšlel v mládí. Tedy v době, kdy jsem ještě neměl pevně stanovené životní hodnoty. Teď už o tom nepřemýšlím, ale o to více se snažím žít. Teď, v tomto okamžiku. Obdivuji ty, kteří i v seniorském věku upírají zraky k našim "světlým zítřkům". Příliš jsem se poslední léta zabýval zákonitostmi historického vývoje, než abych v budoucnosti viděl něco pozitivního. Pokud bych se podíval trochu dál, viděl bych tam místo naší světlé budoucnosti ústecké krematorium. Svůj současný smysl života vidím v tom, užívat si závěr života se svými přáteli a dětmi. A kupodivu třeba se i seberealizovat v některé své oblíbené činnosti. U mne je to třeba literatura. A na závěr také jeden antický citát. Pro změnu z Horatia: Carpe diem - užívej dne!

Věrko, já si myslím že smyslem našeho života jsou děti. Že jsme na světě proto mít děti. Vychovat je, připravit do života. Já osobně děti nemám, beru to trošku jako újmu. Jsme tu ale taky pro přátelé a kamarády, na někoho se vzpomíná jako na hodného a skvělého člověka. Někdo na světě zanechá velké dílo a někdo nic. A někdo je na světě rád, jiný se trápí. Není nám každému dáno. Zdravím a fandím. Helena

Věrko, díky za hezký článek i když dosti složitý, téma smyslu života je pro řadu lidí, kteří se denně trápí co je dnes a co bude zítra, dosti složitý na vnimání. Já jsem se nikdy neptala, zda má smysl žít, či ne. Moje babička říkala, život je dar od Boha a my si ho musíme vážit. Poděkovat rodičům, z jejich lásky jsme se zrodili a nyní je na nás, jak s životem budeme zacházet. Každý to má jiné já si přečetla váš pohled a jistě by bylo i zajímavé, číst těchto pohledů daleko víc a napříč generacemi. Zamyšlení nad smyslem života je ovlivněno řadou aspektů - zdraví, spokojenost v rodině, ale i vztahy s rodiči, dětmi, práce atd. Nic méně, děkuji za váš pohled.

Nemám tolik času , abych se zabývala smyslem života ,neboť mi to nic nepřináší užitečného ,jenom samé dohady a filozofování .Žít či nežít, toť otázka........žiju ,protože jsem na světě, pomáhám pokud mohu nemocným a slabším.Jsem šťastná ,že jsem užitečná a nikomu neškodím a snažím si život užít podle toho co zlvádám a na co mám....