Šestasedmdesátiletá Dana udělala před šesti lety zásadní životní chybu. Tehdy však byla přesvědčená, že dělá pro sebe to nejlepší. Po smrti muže zůstala sama v třípokojovém bytě na sídlišti. Prodala ho a šla do bytu nájemního, dvoupokojového. Za něj platí více, než za byt původní. „Jenže já jsem se nalákala na dobrou cenu, kterou mi zájemce o původní byt nabídl. Brala jsem to tak, že budu mít peníze jako rezervu a z části z nich si budu hradit bydlení v nájmu. Ten nájemní byt je na moc pěkném místě, v centru Ostravy, takže jsem si říkala, že budu mít blízko do divadel, do restaurací,“ vysvětluje. Výsledek je ten, že část peněz utržených za prodej bytu Dana tak trochu roztočila.
„Chci si užívat život, dokud to jde. Vidím, jak mi ubývá sil, tak jsem si říkala, že to budou poslední pěkné roky s cestováním, s výlety, s kulturou,“ říká. Jenže teď se jí úspory ztenčily, nájem zvýšil a ona si uvědomuje, že dvoupokojový nájemní byt je břemenem. „Navíc je to byt velký, ve starém domě. Bohatě by mi tehdy stačilo, kdybych si pořídila jednopokoják, jenže to mně tehdy připadalo málo. Teď bych se asi měla znovu stěhovat, ale nemám na to sílu. Nechce se mi to řešit, nevím, na koho se obrátit, abych nenaletěla nějakým podvodníkům. Všechno je nyní velmi složité. Když jsem byla v jedné realitní kanceláři, chtěli se mnou komunikovat hlavně přes mail, přitom já dávám přednost osobnímu jednání. Připadali mi tam, jako bych je obírala o čas,“ tvrdí Dana, která nemá děti, jen vzdálené příbuzné, kteří se jí nyní snaží její situaci pomoci vyřešit.
Dana ví, že se chovala lehkomyslně, že si vše měla více promyslet. Na druhé straně patří mezi lidi, kteří aspoň o své bytové situaci přemýšlejí a snažili se něco měnit. Mnohem více je takových, kteří tráví vyšší věk ve velkých bytech, ve kterých žili celý život a stěhovat se odmítají, případně se takového kroku bojí. Předstírají, že problém není, ale ve skutečnosti ho jen tají.
„V Praze si senioři bydlení v nájmu prakticky nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich důchod. Když se v nájemním bytě ocitne člověk, který je sám, například vdova, je to obrovský, ale velmi častý problém,“ říká Zdeněk Pernes, předseda Rady seniorů ČR, která ve spolupráci se statistiky zveřejnila údaje, že v nejhorší pozici jsou osamělé seniorky s penzí okolo dvanácti tisíc korun, které žijí v bytech o rozloze čtyřicet metrů, v nichž se v Praze tržní nájemné pohybuje přes sedmnáct tisíc měsíčně včetně poplatků za energie a vodu.
Podle nejnovějších statistik nyní žije v České republice 2,09 milionu obyvatel starších 65 let, což je už více než devatenáct procent populace. Každý rok přibude v kategorii označované statistiky za seniorskou 50 000 lidí. Demografická prognóza ukazuje, že se podíl seniorů na celkové populaci bude dále zvyšovat a podle současných odhadů bude v Evropě už kolem roku 2035 každý čtvrtý obyvatel v seniorském věku a do roku 2050 se toto číslo vyšplhá téměř k 30 procentům. Česko je na tom v tomto směru podobně jako většina evropských zemí. A podobné je i to, že ve všech zemích přibývá lidí, kteří sice žijí dlouho, ale zároveň velkou část svého stáří prožívají sami, bez partnera, s nemocemi a závislostí na pomoci jiných.
„Lituju toho, že jsem dříve neřešila bytovou otázku. Věděla jsem, že je to chyba, ale představa stěhování do menšího mi přišla děsivá. Kam bych dala všechny věci, které se za život nahromadily?“ říká dvaaosmdesátiletá Olga, která je řadu let rozvedená. Ještě před rokem žila v krásném třípokojovém velkém bytě v historickém domě v centru Ostravy. Problém byl, že šlo o třetí patro a v domě není výtah. „Vždy jsem říkala, že nutnost chodit po schodech mě drží při životě, že si tak udržuju fyzičku. Jenže pak jsem najednou onemocněla, brala jsem kortikoidy, zeslábla jsem tak, že jsem přestala chodit. Po půl roce v léčebně dlouhodobě nemocných jsem měla být propuštěná domů. Jenže to nešlo. Jak bych se do bytu dostala? Jak z něho? Syn žije v Německu. Snažil se mi pomoci a problém vyřešit, ale mezitím jsem musela někde být,“ vypráví. S velkým úsilím jí syn zařídil pokoj v domě pro seniory. Olga v něm žije s další paní. „Je to hrozné žít na malém prostoru s cizí ženou. Nezvládám to. Přitom se můj zdravotní stav zlepšil, s chodítkem jsem schopna se pohybovat. Kdybych si dříve sehnala nějaký malý byt v přízemí nebo v domě s výtahem, mohla jsem ještě žít sama doma. Syn by mi na nájem přispěl. Takto platíme drahý domov pro seniory, ale dobře se tu necítím a nevíme, co si počít dál,“ vysvětluje.
Z průzkumu agentury STEM/MARK vyplynulo, že většina seniorů se rozhodne řešit problematiku svého bydlení až tehdy, když je k tomu donutí okolnosti. Málokdo to dělá dopředu. Třicet sedm procent seniorů vymění byt za jiný, až když onemocní a stanou se částečně nemohoucími. Třicet osm procent, když jim zemře partner a devatenáct procent ke změně bytu přiměje nedostatek financí. Velmi často však ke stěhování vede kombinace všech těchto faktorů.
„Jedná se opravdu o velký problém. Nejohroženější jsou v tomto směru ženy ve věku nad 65 let. Víme o případech, kdy seniorky dávají na náklady na bydlení téměř celý příjem, mají kvůli tomu psychické problémy a dokonce se dostávají do exekucí,“ uvedla Terezie Šmídová ze společnosti Život 90, která řeší různé problémy spojené se životem ve vyšším věku.
Stěhování nezvládnu. Nemám na to sílu. Nevím, kdo by mi pomohl. Mám hodně věcí, do malého bytu by se mi nevešly. Nechci měnit bydlení, tady mám vzpomínky na svůj život…. To jsou věty, které lidé ve vyšším věku velmi často říkají. Ani jedné z těchto vět se nedá divit. K nechuti měnit bydlení se ve stáří se velmi často přidává i strach a nedůvěra z toho, že výměna bytu je poměrně složitá transakce, při které člověk může naletět podvodníkům. Přesto je dobré strach, obavy, nejistotu a pohodlnost překonat a dobře zvážit, zda taková na první pohled náročná akce nakonec nebude nejlepším krokem, který zajistí, aby byl další život co nejpohodlnější a nejpříjemnější.
V naší veřejnosti bývá časté, že lidé váhají také s rozhodnutím, zda konzultovat smlouvy s realitními kancelářemi, smlouvy o dílo, či kupní a nájemní smlouvy s právníkem. "Lidé si například myslí, že jim stačí informace z internetu. Například si sami sepíší smlouvu podle nějakého staženého vzoru, ale ta pak neobsahuje podstatné náležitosti, které odpovídají danému druhu obchodu. A pak vznikají velké problémy," vysvětluje advokátka Simona Rašková. Podle ní přípravu takového životního kroku se vyplatí nepodcenit. Konzultace s právníky, notáři či finančními experty před podepsáním smlouvy je navíc vždy levnější, než řešení následných potíží.
