Na koncertě zazní slavný Dvořákův koncert pro violoncello a orchestr, Beethovenova “Osudová” symfonie a jeho předehra Coriolan. Za doprovodu Global Art Philharmonic orchestra ve Smetanově síni sólově vystoupí výrazný mladý český violoncellista Ivan Vokáč. Povídali jsme si s ním nejen o tom, co pro něj znamená výjimečný Dvořákův koncert pro violoncello, a jaký je rozdíl, když ho hrajete poprvé a po desáté.
Posluchači vás mohou znát z koncertů České filharmonie, jejímž jste už víc než šest let členem. Jaké to je, sólově vystoupit s jiným orchestrem? Je obtížné se sladit s novými spoluhráči?
Ne, můžu říct, že tohle není vůbec těžké. Všichni muzikanti, kteří jsou v Global Art Philharmony Orchestra, hráli Dvořákův koncert h moll mnohokrát v životě. Dá se říct, že ho všichni umíme nazpaměť. Sice ho můžeme hrát každý trošku jinak, ale když víte, co přijde, je snadné se sladit s ostatními. Stačí na to dvě zkoušky. Spíš se na to všichni těšíme, než že bychom měli obavy.
Zařadil byste Dvořákův cellový koncert mezi vaše oblíbená hudební díla?
To rozhodně ano. Pro nás violoncellisty je to koncert velice speciální. Celosvětově patří mezi to nejlepší, co bylo pro violoncello s orchestrem napsáno. A nejen to: je považován za jeden z nejlepších instrumentálních koncertů vůbec, také v porovnání s koncerty houslovými a klavírními. Pro mě a české violoncellisty je samozřejmě o to významnější, že je Antonín Dvořák český autor. Jsem moc rád, že jsem měl příležitost si ho už mnohokrát zahrát. Poprvé to bylo v roce 2008 na oslavách 200 let od založení pražské konzervatoře. Měl jsem tehdy to štěstí, že jsem vyhrál celoškolní konkurz a mohl jsem si zahrát Dvořákův koncert na slavnostním večeru v Rudolfinu.
Dnes už za sebou máte mnoho dalších provedení Dvořákova koncertu. Máte před sólovým vystoupením ještě trému?
Nemůžu říct, že bych trému vůbec neměl, ale je pravda, že už jsem mnohem ostřílenější a daleko klidnější. S těmi nervy, jaké jsem měl tenkrát před svým prvním provedením koncertu na oslavách konzervatoře, se dnešní nálada před koncertem nedá vůbec srovnat. Na počátku to byl pocit, jako když zavřete oči, kopnete a doufáte, že míč spadne do brány. Když jsem hrál Dvořákův koncert asi po sedmé, uvědomil jsem si, že už dokážu svoje síly daleko víc ovládat a šetřit. To platí také o emocích při hraní. Dnes jdu na pódium s vědomím toho, že dokážu všechny stránky projevu řídit, že je mám plně pod kontrolou.
Jaká byla vaše cesta na hudební špičku? Trnitá, nebo bezproblémová?
Pocházím z muzikantské rodiny – oba moji rodiče se hudbě aktivně věnovali, i když ani jeden z nich se jako hudebník neživil. Od malička nás vedli k hudbě a všichni tři, já a moje dvě sestry, jsme od čtyř let hráli na housle. Já jsem byl podle toho, co rodiče vyprávěli, fascinován v té době kontrabasem, a pořád jsem si housle opíral o zem. Čtyřleté dítě na kontrabas hrát nemůže, tak mi pořídili alespoň violoncello. Tak to celé začalo. Do šestnácti let jsem hrál u profesora Oldřicha Kavaleho a pak jsem šel na konzervatoř k profesoru Petrášovi do Prahy. O tom, co budu dělat, jsem neměl nikdy žádné pochybnosti. Ta cesta byla úplně přirozená – věnoval jsem se violoncellu od malička, rád jsem soutěžil a soutěžní úspěchy mě průběžně utvrzovaly, že to má celé smysl.
Museli vás rodiče někdy do hraní nutit? Zřejmě to pro ně někdy musí být náročné, systematicky se věnovat hudebnímu vzdělávání svých dětí.
V dětství byly roky, kdy jsem necvičil úplně rád. Ale pomáhalo mi, že jsem byl dost soutěživý a od svých deseti let jsem se poměřoval na soutěžích s ostatními. To mě motivovalo, abych cvičil. Určitě je pravda, že hudební vzdělávání dítěte je pro rodiče náročné. V dětských letech je opravdu potřeba, aby byly přítomni na hodinách a pak doma každý den s dítětem cvičili. Samozřejmě to vyžaduje spoustu jejich času a sil.
Kromě toho, že působíte v České filharmonii, hrajete také v komorním souboru Lobkowicz Trio a netradičních tělesech Prague Cello Quartet a Escualo Quintet. V posledně jmenovaném dokonce hrajete na klavír. Jak to všechno stíháte?
Někdy je toho hodně, ale zároveň je pro mě dobré dělat v hudbě různé věci. S Prague Cello Quartet se dotýkáme klasické hudby jen okrajově, máme spoustu jazzového a muzikálového repertoáru. Escualo Quintet zase hraje argentinské tango, navíc si tam zahraju na klavír, svůj druhý nástroj. Všechny styly, které dělám, mě obohacují, a žádný z nich mě díky té různorodosti nezačne nudit. Díky tomu, že mě to všechno pořád tolik baví, můžu radost předávat publiku.
Máte zájem o tento koncert? První tři čtenáři, kteří se přihlásí v diskusi u tohoto článku, obdrží od pořadatelů koncertu dvě vstupenky zdarma. Další zájemci si mohou zakoupit vstupenky zde. Pokud dojde ke zpřísnění hygienických opatření, která si vynutí zrušení koncertu, bude v případě zakoupených vstupenek částka vrácena v plné výši na účet.
