A představte si, po delší úvaze jsem ho našla. Je zcela přízemní a tak trochu sobecký. Sbírat pochvaly. Jsem totiž ráda chválená. Od dětství. Naučila mě na to moje maminka, která mě často chválila a dodnes jsem jí za to vděčná. Ten pocit, že děláte něco dobře, nebo že jste šikovná (relativní pojem), že jste v něčem první (nebo alespoň v první polovině) je k nezaplacení. Pod chválu se dá zahrnout ledacos. Když už nejste v mládí obdivovanou krasavicí, tak je třeba se postarat alespoň o úspěch ve sportu. Když už nejste obdivovanou vědkyní, tak stačí pochvala vašeho kuchařského umění. A když už nejste zakladatelkou dobročinné organizace nebo úspěšnou byznysmenkou, tak je příjemná pochvala za to, jak jste vychovala svoje děti, když ty se v té dobročinnosti angažují a byznys také zvládají.
Poslední dobou ale pochvaly došly. Co mohlo být pochváleno, bylo. A nic nového k obdivování nepřichází. Manžel mé mimořádné výkony bere už jako samozřejmost, a tak mi asi nezbývá než si najít nový smysl života. Anebo nového manžela? Bude to těžké, přetěžké. Nevím, co z toho bude snazší. Obzvlášť, nechcete-li aby váš smysl života byl zase přízemní.
