Babička Marie se narodila v Šárce, poblíž Matěje. Měla o několik let mladší sestru Antonii, zvanou Tonča, o niž se musela starat. Té dávala jejich maminka vždy přednost. Babička mi o svém dětství a mládí někdy vyprávěla. Např. o tom, jak kradly za války na nádraží z vagonů uhlí a jednou se s nimi vlak rozjel a ony musely seskočit. Byla vyučená pánská krejčová. Pamatuji si na krásnou singrovku, kterou měla doma. Dědečka poznala během Maninské I. dělnické spartakiády v roce 1921, kdy oběma bylo 16 let. Od té doby spolu zůstali. Jedna z mých vzpomínek na ni je, jak mu váží na miskových vahách 5dekový krajíček chleba v době, kdy měl cukrovku.
Když onemocněla tuberkulózou, lékaři jí nedávali mnoho šancí na přežití. Babička si denně drtila vaječné skořápky a jedla je. Lékaři byli překvapeni, jak se jí plíce zahojily. Tak to znám z vyprávění.
Kdybych měla babičku charakterizovat jedním slovem, bylo by to slovo urputná. Když jí např. lékaři v pozdním věku řekli, že má cvičit třikrát denně, cvičila šestkrát. Asi ve věku 86 let prodělala operaci kyčle, z níž se úspěšně zotavila.
Myslím, že doma babička o všem rozhodovala. Např. o tom, že její dcera, tedy moje maminka, nepůjde studovat farmacii. Protože vysoká škola byla v Brně a babička ji tam nechtěla pustit. Babička také rozhodla o tom, koho si maminka vezme. Maminka se ještě nechtěla vdávat. Taky chtěla jiného chlapce, ne mého tátu. Viděla jsem ho na fotce – byl to tmavovlasý fešák. Jenže v té době měla babička tu tuberkulózu. Chtěla vidět svou dceru zaopatřenou. A tak jí paní, která v životě poznala jen svého manžela, sdělila, že všichni chlapi jsou stejní a Karel ji má rád.
Babička měla ráda vlčí máky a chrpy. Vždy, když tyto květiny vidím, si na ni vzpomenu. Pekla na plotně báječné bramborové placky, uměla výborné lívance. Měla jsem moc ráda její škubánky zalité mlékem s brusinkami.
Po smrti dědečka žila babička ještě 26 let. O patro výš než já s maminkou, později maminka sama. Jen krátce byla v LDN. Pamatuji si naši poslední návštěvu u ní. Babička nehybně ležela, maminka na ni mluvila, ale myslela, že ji nevnímá. Babička se nepatrně pohnula. Řekla jsem: „Ona tě slyší“. Lehce jsem se jí dotkla. Druhý den ráno zemřela. Bylo jí 98 let.
Foto: archiv autorky
