O babičce

Věrko, hezky napsané. Já si vzpomínám na obě babičky. Tu tátovu jpsem viděla jednou v životě a nijak mě nenadchla. U druhé babičky jsme chvíli bydleli. Měla jednu ruku, památka z války, pocházela z mojí matkou z dnešní Ukrajiny. Byla tak trochu generál, nesnášela mého tátu, měla jsem vždycky dojem, že mně nemá moc ráda, protože jsem mu byla podobná. To už se nedozvím, už tu nikdo z nich není. Obdivuji tvojí paměť, že si na to tak dobře vzpomeneš. :-)

Věrko, tak nějak se mi zdá, že se mi na babičku vzpomíná lépe než na vlastní matku. Z krásné vzpomínky cítím, že to tak máte i vy.Nebo se mýlím? Fotky jsou milou vzpomínkou na ty dávno minulé časy. Staré, černobílé, nebo ty do hněda - dnes se tomu říká sépie, mám ze všech nejraději, nesou v sobě tu pravou nostalgii.

Věrko, je to krásná rodinná vzpomínka. Vždy můžeme vzpomínat na to dobré a to horší raději upozadit. Fotky jsou taky moc pěkné a mají tu správnou patinu čas minulých. Já jsem zde, v listopadu loňského roku, dával šest dílů něčeho podobného - Výprava do ztraceného času.

Věro, díky za možnost nahlédnout do soukromí tvé rodiny. Kdybych měla charakterizovat svou babičku jedním slovem, bylo by to - veselá. Po ženské linii máš dobrou genetickou výbavu. Já jen přes babičky, maminku už jsem věkem překonala.

Krásná vzpomínka na milovanou osobu. Hezké jsou i fotografie.