FOTO: autorka

Radost ze života si přece nesmíme nechat vzít. Ani v této neradostné době

14. 10. 2020

Pozor! Nejdříve totiž začnu opět černým humorem. Doba je totiž tak zvláštní, že to ani jinak nejde a radost ze života se nám začíná zcvrkávat na úplné minimum. Někdo se mnou asi souhlasit nebude, ale já píši tak, jak to cítím.

Můj příběh

Autor: Hana Šimková

Hodnocení:

(4.9 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Marie Seitlová 14.10.2020 14:41

Radost se někdy musí hledat a nachází se v obyčejných maličkostech. U mě je to, že jsem po 5 měsících doma. Nic moc si neudělám, okna budou čistá třeba až na jaře, na prach nekoukám. Ale to základní kolem sebe zvládám, jsem ve svém.

Jana Šenbergerová 14.10.2020 13:33

Díky za krásného motýla i úsměvné povídání, i když až do smíchu nám většinou není. Hanko, trefila jste hřebík přesně na hlavičku - o tom to všechno totiž je. Pořád jsme na tom mnohem líp než většina lidstva na Zemi. Jestli mám špinavá okna (a že mám!), to mi teď rozhodně vrásky nedělá.

Danka Rotyková 14.10.2020 13:31

Díky za povzbuzení. Tak trochu závidím ty přichystané dárky, ale přiznám se, že mě to zase až tak netrápí.

Daniela Řeřichová 14.10.2020 13:24

Ano, je potřeba nacházet radost v každodenních maličkostech. Díky za milé povzbuzení.

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak mi uletěly včely

S včelařením jsem začínala těsně po čtyřicítce, dá se říct nedopatřením. A protože tenkrát nebyl internet, učila jsem se dlouho a i dnes, po třiceti letech, mám vůči včelám velký respekt. Protože každý začátek má pokračování, podělím se s vámi o pár zážitků se včelami.

Ludmila Černá

Milý deníčku, nejvzácnější dar

Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z hlavy. Jen tu a tam probleskne vzpomínka. A tak jsem se rozhodla, že pár dní letošního léta budu zapisovat do pomyslného deníčku.

Elena Valeriánová

Vzpomínka na srpen 1968

Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti spali, žádný akutní příjem, běžné administrativní práce, chystaní pomůcek na ráno, úklid.

Libuše Münsterová

Nudíte se? Pořiďte si zvířátko nebo nějakého obratlovce

Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo chlupaté, si nás tak nějak uzpůsobí ke svým potřebám. Neboť pokud vlastníme cokoli živého a máme nějaký cit, není nám osud toho tvorečka lhostejný. A snažíme se, aby byl fit a v pohodě.

Ludmila Černá