Dlouhá léta strávená v páru obvykle přinášejí společné kamarády. Manželské páry se často přátelí s dalšími manželskými páry. Chodí společně na výlety, někdy jezdí i na společné dovolené. Tráví společně Silvestry, organizují různé oslavy.
„Díky manželovi jsem našla nové fajn přátele. On byl velmi společenský, byl novinář, znal spoustu zajímavých lidí. Takže se u nás na chalupě někdy sjely i čtyři další páry, společně jsme grilovali, bavili se. Když manžel zemřel, překvapilo mě, jak rychle mě odepsali. Nevolají, nikam mě nezvou, přestali jezdit, ani se u mě na chalupě nestaví na kafe,“ říká pětašedesátiletá Saša. A pokračuje: „Chápu, že on byl vždy ten zábavnější, že on takzvaně táhl. Ale přesto jsem si myslela, že jsme parta, že si pomůžeme i v nouzi. Jenže já jim asi připadám jako nudná vdova. Nebo se domnívají, že je nevhodné zvát vdovu na zábavu, na výlety? Že už mám jen truchlit? Nechápu to. Několikrát jsem někomu zavolala a cítila jsem, jak dotyčný neví, co říct. Třeba se se mnou nechtějí stýkat, protože mají pocit, že si budu stěžovat, brečet, že se mnou bude depresivně,“ přemítá.
Podobnou zkušenost má hodně lidí, kteří se rozvedli nebo ovdověli. Padesátiletý Libor se rozvedl nedávno a hned bilancuje: „Manželský pár, se kterým jsme se hodně přátelili, mě už pomalu ani nezdraví na ulici. Zřejmě uvěřili mé bývalé ženě, že jsem lump. Nikdo však přesně neví, co mezi námi bylo, to víme jen my dva a nechci se v tom dál šťourat, natož to někomu vysvětlovat. Ovšem silně pociťuji, že lidé, které jsem považoval za přátele, se ode mě odtáhli. Spolu se ženou jsem ztratil mnoho společenských kontaktů. Na jedné straně to asi byli lidé, kteří mě brali jen tehdy, když jsem organizoval báječnou dovolenou na přehradě, když zadarmo trávili týdny na mé chalupě a na mé lodi. Na druhé straně je to pro mě trochu zklamání, že je teď nezajímá, co prožívám, nechtějí znát mou verzi, proč se naše manželství rozpadlo.“
Psychologové velmi dobře znají jev, který se dá nazvat ztráta společných přátel. Snažili se mapovat, jestli je rozdíl, jak odchod dlouholetého partnera vnímají muž a jak ženy a nakolik to ovlivní jejich společenské kontakty. Závěr? Když muž ztratí ženu po dlouhodobém partnerském vztahu, vyrovnává se s tím hůře, než když je tomu naopak. Jedním z důvodů je to, že se cítí být sami nejen kvůli ztráty partnerky, ale i kvůli ztráty přátel a společenských kontaktů, které žena velmi často zajišťuje.
„Velmi často jsou ženy aktivnější, mají více přátel. V partnerském životě to znamená, že častěji než muži něco organizují, zvou návštěvy a podobně. Muži tak díky nim mnohdy získají známé, jsou ve společnosti. Když takový muž ženu ztratí, ztrácí často i společenské vazby,“ upozorňuje psychiatrička Tamara Tošnerová.
Jednasedmdesátiletá Pavla ovdověla před dvěma lety. Říká, že stejně těžké jako se vyrovnat se ztrátou muže pro ni bylo vyrovnat se ze ztrátou přátel. „Jako by se mě lidé začali bát. Potkala jsem kamaráda mého muže, který k nám často jezdil na chatu. Pomáhal nám tam, my ho tam za to nechávali přespávat, užili jsme si spoustu společné zábavy. Když jsem se ho zeptala, jestli někdy přijede, zarazil se. Pak koktal něco ve smyslu, že se to nehodí, když už Jiří nežije. S jedním manželským párem jsme chodívali do divadla, měli jsme předplatné. Oni to vždy organizovali, jezdili pro nás autem, pak jsme společně vždy po představení někde poseděli. Od Jiřího smrti se ozvali tak dvakrát. Ani jednou mi nenabídli, že pro mě přijedou, ať jdu někam s nimi. Už se neptali, jestli chci předplatné na další rok. Asi předpokládají, že coby vdova mám sedět doma a truchlit,“ vypráví.
„S manželem či manželkou člověk tvoří jednotku. Ta se najednou rozpadne, vzniká prázdný prostor a vůbec není lehké ho znova zaplnit. A to mnohdy ztěžuje ještě i to, že lidé třeba nevědí, jak s vdovou či vdovcem mluvit, jak se s k němu chovat,“ uvedla psychiatrička Valerie Štáfková.
Pro některé lidi, kteří se rozvedli nebo ovdověli, jsou společní přátelé nepříjemnou připomínkou doby, kdy bývali s partnerem či partnerkou a tudíž vůbec nestojí o to se s nimi nadále stýkat. U některých je to ale přesně naopak. Jestliže se tři manželské páry velmi často navštěvovaly, bavily se, jezdily na společné dovolené, vytvořily vlastně partu kamarádů. A odchod jednoho z nich, ať už šlo o jakýkoli důvod, by neměl partu narušit, pokud vztahy v ní byly založené na skutečné důvěře a přátelství. Realita však často bývá taková:
„Tak už je to rok, co Petr zemřel. O tom čase bychom už zařizovali dovolenou pro šest lidí, teď jenom proč čtyři.“
„Neměli bychom se Jany zeptat, jestli by s námi nejela sama?“
„Neblázni, ta určitě nemá náladu na organizování dovolené.“
„No to je jasné, že by nejela. Vždyť by jí to Petra jen připomínalo. My všichni bychom jí ho připomínali. A já nechci na dovolené mluvit o smrti, o smutných věcech. Ještě by nám tam brečela.“
„Jak tě napadla taková pitomost, brát ji s námi? To je jasné, že by nejela.“
Krizové situace velmi často ukáží, kdo je opravdu přítel a kdo jen parťák pro příjemné chvíle. Právě lidé, kteří zůstali sami, to zpravidla časem poznají. A šťastní jsou ti, kteří pak zjistí, že měli s partnerem či partnerkou společné přátele, kteří se opravdu ukázali být přáteli a ne jen kamarádíčky stojícími o společné grilovačky nebo dovolené u moře.