Medvídek si užíval teplých dnů léta. Všude lezl, prováděl lumpárny, občas na mě číhal za keříkem a vybafl, že jsem málem leknuktím upadla. Měl jeden zlozvyk. Kdykoliv se mu něco nelíbilo, šermoval packou, vytasil drápky a prskal. Když jsem ho třeba postavila na zem a on se chtěl ještě chovat, sekl mě do nohy a vyprskl. A nemluvím o tom, pokud přišel někdo cizí, kdo se mu nelíbil! Mimo prskání vydával zvuky podobné výhružnému vrčení divokých šelem. Domlouvala jsem mu a docílila, že od prskání a fackování upustil.
Oušková (Medvídkova sestra) má rakovinu a odumírá jí ucho. Adoptovala ji jedna paní ke svým kočkám, aby jí zpříjemnila poslední část života. Občas nás chodí navštívit, ale Medvídek ji žene pryč.
Přemýšeli jsme, co s kočičkou v nadcházející zimě. Tu minulou živořila se svou sestrou Ouškovou na sousedově pozemku a spala v bedně naplněné senem. Jelikož Oušková našla domov, hledala jsem pro Medvídka řešení. V úvahu připadaly dvě možnosti. Buďto čičinu vezmeme domů nebo zajistíme přístřeší, kde nebude strádat. Kdyby záleželo na mně, okamžitě bych jí připravila pelíšek v bytě, ale všichni mi to rozmlouvali. Lidé, kteří zorganizovali a zařídili před rokem a půl kastrování koček, říkali, že ona jediná nevlezla do sklopce, bojovala jako o život a hlavně je od narození zvyklá žít venku. V panelákovém bytě by byla jako ve vězení. Zvažovala jsem, zda by to bylo technicky možné. Máme velký byt se strašnou spoustou věcí, které by nejspíš demolovala. S manželem chodíme oba do zaměstnání a ona by trávila většinu času doma sama. Manžel přišel s nápadem, že koupíme elektronická dvířka, namontujeme do chaty, aby mohla kdykoliv dovnitř a ven a uvnitř jí zařídíme veškerý komfort. Ovšem k tomu je zapotřebí Medvídka očipovat. Mohli bychom pořídit dvířka bez čipu, jenže tím pádem by dovnitř nalezly všechy kočky z okolí. Také jsem zjistila, že Medvídkovi začínají vyjídat jídlo obrovští koucouři z přilehlých rodinných domků a zabydlovali se pod pergolou. Chovali se, jako by jim tam všechno patřilo. Marně jsem je vyháněla a nepomáhalo, ani když jsem na ně číhala s hadicí a postříkala proudem vody. Připravila jsem plán, který předpokládal v první fázi očipování Medvídka.
Medvídkova oblíbená poloha, když svítí sluníčko.
Objednala jsem návštěvu veterinárního zařízení nedaleko naší zahrady, ale bohužel jsem podcenila situaci. Přepravka s jedněmi dvířky ze strany se ukázala jako velký problém. Jakmile jsem se s Medvídem v náručí přiblížila k otvoru, dostal sílu obra, poškrábal mě do krve a utekl. Brečela jsem, že se nevrátí. Čipování se muselo odložit. Smutně jsem seděla na lavičce a asi za půl hodiny zahlédla pod keříkem malin barevnou kuličku. Medvídek přišel pomalu ke mně, ale už na sebe nenechal sáhnout. Tři dny jsem postupně získávala jeho důvěru, až nastal další plánovaný termín návštěvy veterináře.
Medvídek mě poškrábal na ruce a na rameni, že mi crčela krev proudem a další den jsem měla problémy, protože jsem si rány pořádně nevydezinfikovala.
Kamarád nám půjčil přepravku s otevíráním shora, manžel čekal s autem za rohem a já lstí Medvídka nalákala a strčila do přepravky. V první chvíli jsem myslela, že ji zdemoluje. Kočičí šelmička lomcovala mřížkou tak silně, že začínala kolabovat. V autě jsme snížili klimatizaci na 17 stupňů, Medvídek se trochu vzchopil, ale ten zoufalý pohled! Trpěla jsem zrovna jako ona. Naštěstí jsme v čekárně nečekali, byli jsme objednaní a okamžitě po ohlášení na recepci se ozvalo z ordinace: paní Kolářová s Medvídkem.
Medvídek se rád rozvaluje mezi kytkami. Také je okusuje, hlavně květy, a pohazuje okolo.
Netušila jsem, jak Medvídka dostaneme z přepravního boxu. Ona však chudinka byla tak vyčerpaná a odevzdaná, že ji sestra bez problémů vytáhla, doktor očipoval a oočkoval. Zpátky na zahradě si kočička zalezla pod keř a odpočívala. Druhý den byla celkem v pohodě, nicméně týden trvalo, než mi začala věřit. Dodnes nemá ráda, když se převlékáme a připravujeme k odjezdu. Nenechá se chytit, je v pohotovosti a bedlivě vše pozoruje.
Medvídkův očkovací průkaz. Rozhodla jsem se, že ji nebudu trápit s transportem a další očkování nebude.
Čipování se povedlo, ztracenou Medvídkovu důvěru jsem získala na devadesát procent zpět a my zakoupili elektronická dvířka. Nastala další, neméně náročná část plánu: naučit Medvídka procházet dvířky, což představovalo hodně tvrdý oříšek. Kdo dvířka vlastní, dá mi za pravdu.
Pokračování příště.
