Medvídek začal používat dvířka a já s úlevou přestala dávat krmení pod pergolu, abych se zbavila nežádoucích příživníků. Nastavájící poklidné období narušila patálie s dvířky. Nefungovaly, jak by měly, baterie místo šesti měsíců vydržely s bídou dvanáct hodin. Bohužel jsme závadu zjistili až po pevném připevnění dvířek do drevěné stěny. Co teď? Kdybychom je reklamovali, minimálně tři týdny bude vstup pro Medvídka uzavřený, což jsem nemohla dopustit. Kocouři sice u nás přestali slídit, ale objevilo se nebezpečí v podobě nové velké černé kočky (kocoura?) s barevným obojkem, jež začala Medvídka šikanovat. Vyháněla ho z odpočívadel a polystyrénové boudy, která byla připravena na zimu. Jednou jsem ji ráno načapala, jak vylézá z boudičky a náš Medvídek se krčil venku pod keřem!
Medvídek si brousí drápky.
Manžel zkoušel napojit dvířka přes adaptér přímo na zdroj, Měřil, opravoval, pájel, ale bez úspěchu. Jediné, co trochu fungovalo, byla powerbanka. Měli jsme dvě na střídačku a každý druhý den jsme je měnili, než se celá situace vyřešila. Smířili jsme se s představou, že koupime další dvířka, a jakmile dorazí, provedeme výměnu a porouchané pošleme zpět. V nejhorším případě nám zůstanou oboje. Obchod, kde jsme je pořizovali, se k nám zachoval víc než skvěle. Po popsání problému okamžitě zaslal nová dvířka, aniž bychom museli cokoliv platit. Domluvili jsme se pouze na předání původních.
.
Medvídek je neuvěřitelně mlsný. Zdaleka nejí to, co dříve. A já ho rozmazluji a dopřávám mu jen to nejlepší, když dříve tolik trpěl. Teď ale musím brzdit, aby nám prošel dvířky.
Mohlo by se zdát, že se nic hrozného nestalo, leč Medvídek, s přihlédnutím k jeho vrozené divočejší povaze a plachosti, prožíval krušné časy. Museli jsme dvířka resetovat, dávat do továrního nastavení a hlavně zkoušet a zkoušet, zda funguje načítání. Každou chvíli se ozývalo:
Přines Medvídka,. ..
Ať dá hlavu do tunelu, . . .
Kde je Méďa? . .
Milého Medvídka to po několika dnech přestalo bavit. Když vycítil, že po něm zase budeme něco chtít, přerušil spolupráci a schoval se. Každý den vydržel maximálně dva až tři pokusy a nenápadně zmizel.
Výměna nových dvířek se tím pádem o nějaký čas prodloužila, ale vyplatila se. Medvídek si prochází dle libosti a je na něm vidět maximální spokojenost. Zpod pergoly zmizely deky, krabice, odpočívadla, zkrátka všechno, co přitahuje kočičí vetřelce. Doufám, že kolem přestane kroužit i černá kočka s barevným obojkem. A aby Medvídkovi nebyla zima, až nastanou mrazy, koupili jsme mu vyhřívanou dečku s vytápěním na čtyřicet stupňů, kterou umístíme do polystyrenové boudičky. Zatím spí v chlupatém tunelu na posteli nebo zachumlaný v křesle. Uvnitř má plno hraček, s kterými si hraje. V případě nepříznivého počasí nemusí vylézat ven, pořídila jsem mu kočičí záchod.
Vyhřívaná dečka
Medvídek získal nový domov, ale stejně bych byla nejraději, kdyby bydlel u nás v bytě. To by se však z něj stala paneláková kočka a vzhledem k tomu, že doposud žila jen venku a je zvyklá na volnost, mám strach, že by považovala život v bytě spíš za živoření ve vězení. Po zkušenosti s čipováním mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě při představě, jak bychom Méďu přepravili domů. Dodnes, když vidí, že se chystáme k odchodu, je na pozoru a už se nenechá chytit. Má panický strach, abychom ji někam neodvezli. Jenže kdo ví, jak se ještě situace vyvine, neboť se říká: Nikdy neříkej nikdy.
Na závěr odkaz na jedno malé video:
