Že není stáří veselé?
FOTO: Seznam.cz

Že není stáří veselé?

1. 11. 2020

Ano, stáří je veselé. Obrázek  nahoře je sice absurdní a trochu morbidní, ale stařenky se zasmály. Nesmíme se totiž brát tak vážně. Ano, stáří pokračuje, hlodá a pracuje na našem těle i na naší vizáži.

Zasměju se hned po ránu, protože nemohu najít bačkory, které jsem si přece večer dala k posteli. No, přece nebudu plakat. Vykašlu se na bačkory a radostně a bosa se šourám do koupelny. Těším se, co zase v zrcadle uvidím. A hele, kdo to na mne kouká? Nějaká příšerka. Jedno oko zalepené, protože se mi na oku udělal nějaký zánět, ale tím druhým vidím všechno. Spočítám si, kolik mi přibylo od včerejška vrásek, několikrát se spletu, protože jsem si to zapomněla zapsat a už si to nepamatuji.Asi je to dobře a zasměji se tomu. Přijde mi to totiž směšné, až veselé. Do zrcadla se také zasměji a  zrcadlo mi to opětuje. Je asi široko daleko jediné, které mi úsměv může oplatit. Za rouškou se totiž už na vás neusměje nikdo, nebo ano, ale vy to nevíte. Leda, že by se ten člověk chechtal nahlas a vy ho popřípadě slyšeli.

No, je to jedno a nedá s tím zatím vůbec hnout. Osobu v zrcadle tedy pozdravím, protože ji už nepoznávám a zdá se  mi, že je to někdo cizí. Nevadí, mám si alespoň s kým popovídat. Vyprávím jí tedy, že se mi zdál krásný sen, jak jsem byla mladá a milovala jsem se s nějakým nádherným klukem. Až mi srdce usedalo, jak jsem byla zamilovaná. No a pak šmik a já hledám ty bačkory. Ten sen byl ale tak krásný, že je škoda, že se mi nezdá častěji. Někdy se mi zdají sny ošklivé, ale ty raději ráno rychle zapomínám. S tím se zrcadlu nesvěřuji.

Tak si s tím zrcadlem hezky povídám a mám radost, i když mi ono tu radost kazí tím, co v něm vidím.Raději se tedy zasměji svému pejskovi, který vrtí ocáskem a štěkáním mě vybízí k většímu spěchu, protože potřebuje vyvenčit.

Bačkory najdu stát hezky spořádaně u sporáku v kuchyni. Nevím, jak se tam dostaly, ale mám radost, že je vidím. Konečně jsem nachystaná a jdeme s pejskem ven. Když už jsme kousek ušli, zjišťuji, že mi chybí berle. Hodně mě to pobaví, protože vidím, že už mohu chodit bez nich. .No, a ty radostné situace pokračují celý den.

Trošku mě ale rozesmutnilo, když jsem potkala známou a zeptala se jí, co dá svojí rodině k vánocům. Ona mi ale odpověděla, že až se všichni sejdou, tak si asi vzájemně předají koronavirus. Tomu jsem se už zasmát nemohla, protože to veselé nebylo. No, co, co, rodina mého mladšího syna koronavirus právě prodělává a já se můžu radovat alespoń z toho, že  mají ten lehčí průběh. Těm už musím dát k vánocům dárek jiný a radostnější. 

Tak se všichni radujte z maličkostí, nedejte se tou potvorou, co tu mezi námi běhá, rozhodit a smějte se, protože smích léčí.Co vlastně jiného se dá právě dělat.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Nemám takový smysl pro humor, ale škarohlíd přece jen asi nejsem. Tvé vyprávění se mi jako vždy líbí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.