Můj dnešní sen je jiný než sen v mém dětství
Foto: Archiv autorky

Můj dnešní sen je jiný než sen v mém dětství

3. 11. 2020

Sny se mi zdají často, ale v poslední době je většinou "zaspím - což je asi dobře!"

Ale já spíše dnes ve dne sním o tom - jak by bylo hezké, kdyby moje mladší vnoučátka mohla zase chodit bez roušek normálně do škol - a pak po vyučování vždy jeden den v týdnu bych je měla ve své domácnosti...*

...V dětství jsem bývala pilnou posluchačkou rozhlasu...*

Vždy, když jsem v sobotu uklízela dům nebo něco vyráběla v kuchyni, tak byla ta kouzelná skříňka otevřená - v dětství mne nejvíc zajímaly sobotní odpolední rozhlasové hry, při kterých jsem většinou gruntovala - byl to skutečně veliký úklid...*

 A později jsem měla ráda sobotní podvečery - to zase byly operetní melodie - přímo jsem se při práci vznášela do výšin...*

Byla to nádhera, v kuchyni jsem dělala něco sama, nikdo mne nerušil - ostatní byli rozejití za prací po větším hospodářství*

 ...Naše milá sousedka byla vdova a měla 3 menší děti, bydleli tehdy jen v jedné větší mistnosti, ale měli jako první televizi. Byla to malá bedýnka podobná našemu rádiu, jen na levé straně měla malou černobílou obrazovku velikosti pohlednice*

  V roce 1957 bylo mistrovství v krasobruslení, které mne velmi zajímalo, tak jsem začala k sousedce chodit - nebyla jsem sama, bylo nás tam dětí ze sousedství víc, seděli jsme na zemi a dospělí za námi na židlích.

Krasobruslaři byli úplně miniaturní, ale my jsme úplně hltali obraz i zvuk* 

Občas musel někdo z přítomných dospělých vylézt na střechu a otáčet anténou nahoru, dolů, doleva nebo víc doprava - aby se obraz trochu vylepšil...

  Takže tehdy v dětství jsem měla jediný sen - mít také v naší domácnosti televizi...

 Ve svém dětském věku jsem tehdy nemohla pochopit, že my televizi nemáme a sousedi mají - rodiče mi to vysvětlili tak, že se musí ráno vstávat do práce, přes den je práce také hodně, a tak na vysedávání před televizí není u nás vůbec čas...

  12. duben 1961 jsem prožívala v malé vesničce Krakovec na zemědělském učilišti - sice jsem si dala přihlášku na pedagogickou školu - ale byla tehdejšími mocipány smetena ze stolu *

  Tento významný den jsme právě překopávali kompost, měli jsme všichni na nohách gumové holínky - tu za námi přišel vychovatel, abychom nechali práce a šli se podívat na televizi. Tento rozkaz jsme všichni rádi uvítali a mohli jít do jídelny, kde byl přenos Gagarinova letu do vesmíru - byl to skutečně pro nás všechny nezapomenutelný zážitek *

 Rok 1968 jsem hodně prožívala - úplně ze srpnových událostí onemocněla a tak trávila první "bouřlivý" týden u rozhlasové skříňky - to už jsem byla plně zaměstnaná ve svém rodišti.

  Musím přiznat, že v dětství ani v mládí mi televize moc nechyběla, dívala jsem se na ni velmi málo, ale měla jsem život více bohatý na zážitky - my děti jsme prožívaly celé dny venku jak při práci v hospodářství, tak při svých dětských hrách - domů jsme se chodili vlastně jen vyspat a večery byly vyplněné buď poslechem rozhlasu nebo četbou...

 Když  jsem se vdala a odstěhovala do nového bydliště, tak stále byl v naší domácnosti jen rozhlasový přijímač. Až v roce 1974 jsme si koupili první černobílou televizi, to už byla obrazovka trochu větší a mně se stačilo dívat jen napůl oka a stávala jsem se při ní telepracantkou - naučila jsem se při televizi plést svetry, háčkovat, zašívat prádlo a štupovat ponožky*

Jenže na náročné pletení vzorů svetrů jsem přece jen potřebovala lampičku, tak jsem se vždy přemístila do jiné místnosti a zase klidně pletla jen při poslechu rozhlasu, manžel více sledoval "drsnější programy" a to já jsem vůbec nepotřebovala.

 Dnes už jsem 18 let vdovou a splnil se mi jeden sen - mám televizi a o výběru pořadů si rozhoduji sama*

 Nejraději se dívám na cestopisné pořady a když zde bývala menší vnoučátka, tak jsem s nimi občas sledovala Večerníčky a nějaké hezké pohádky...*

  A můj dnešní sen?

Dožít se ještě úplně normální doby, kdy budu moct chodit po ulicích a zdravit se s lidmi a dobře je poznávat...*

Dožít se také doby, kdy budu potkávat veselé děti se školními taškami na zádech...* 

  Ale jsem moc ráda, že jsem objevila i60 a tím v této omezené době na kontakty mohu být alespoň virtuálně s vámi.*

 Mohu si číst jak se Vám žije - vidět Vaše krásné fotečky z výletů a v neposlední řadě si brát od Vás i dobrý příklad, velký elán a energii, kterou rozdáváte kolem sebe...*

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martina Růžičková
Moc hezké vyprávění :-).
Marie Ženatová
Děkuji Vám všem ze srdce za milá slova*
Dana Puchalská
Maruško místo ? měl být :-)
Dana Puchalská
Maruško, moc děkuju za krásný článek... Takové vzpomínky se mi opravdu líbí.. . ?Na téma večery s rádiem jsme si zrovna včera doma povídali. Ale televizor jsme měli asi v r. 1961.Pamatuju si, na jeho hezké jméno - Ametyst.
Daniela Řeřichová
Paní Marie, ráda čtu Vaše vzpomínky. Zažila jsem také bohatou éru rozhlasového vysílání, např. původní dramatickou tvorbu od našich významných autorů, hudební pořady s vlídným komentářem, v sobotu Kolotoč, večer Příběhy pro detektivy amatéry, v neděli od jedné pohádka. Rodiny tyto společné chvíle stmelovaly. Ani my jsme televizor neměli, koupili jsme si ho až s manželem.
Jana Šenbergerová
Díky za ranní pohlazení ... ♥ První televizor koupili rodiče, až když jsem se odstěhovala za manželem. Do té doby měla TV jen naše babička, která s námi bydlela v rodinném domě. Přístroj byl umístěn v její ložnici a my se mohli dívat jen výjimečně - na pohádky, a když zpíval Jožka Černý, babiččin favorit.
Zuzana Pivcová
Maruško, byli jsme na tom, i když z města, v tomhle dost podobně. V Lomnici jsme měli doma jen staré protektorátní rádio, o němž rodiče vyprávěli, že se za války nesmělo poslouchat, Když mě sousedé naší babičky pozvali poprvé podívat na pohádku v nové televizi (taky ten malý obrázek vlevo nahoře), nevěděla jsem, jak to funguje, a nechápala jsem, že po pohádce nemusím domů jako v kině, protože budou dávat něco dalšího. O něco později jsme chodily se sestrou k pratetě na televizi, když bylo krasobruslení nebo písničky. Tak jsme to praktikovaly i později po přestěhování do Týna, kam jsme chodily k sousedům. První televizor koupila maminka na jaře 1969, to už mi bylo 20 let. Ten sloužil ještě dalších 20 let, když už většina lidí měla televizi barevnou. A tak bych mohla pokračovat, ale myslím, že jsem v tomto směru o nic nepřišla. Televize mým snem nikdy nebyla. Ráda ji myšlenkově vyměním za lidi a přírodu kolem sebe. Děkuji za moc hezké vyprávění.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 15. týden

Uplynulou sobotu proběhll 34. ročník vyhlašování cen České hudební akademie Anděl. Ve vědomostním kvízu tohoto týdne si budete moci otestovat, jak znáte současnou českou hudební scénu. Zabrousíme ale také trochu do historie...

AKTUÁLNÍ ANKETA

Digitalizace postupně prostupuje všemi státními úřady. Jak jste na tom vy - využíváte možnost vyřizování nejrůznějších žádostí on-line (pomocí počítače či mobilu), anebo raději navštěvujete úřady osobně?

Pokud to jde, vyřizuji vše "on-line"

20%

Snažím se vyřizovat věci "on-line", ale ne vždy se mi to daří

20%

Nevím, neumím na to odpovědět

19%

Mám radši osobní vyřizování záležitostí na úřadech

20%

On-line nevyřizuji nic, je to pro mě složité

21%