Co kdo může

Když má člověk nějaký smutek, a že jsem si ho už také hodně užil, tak si nesmí myslet, že je povinností všech lidí se s ním v tom smutku utápět. To samozřejmě může tak trochu očekávat od blízkých příbuzných nebo přátel, kteří tu situaci znají dopodrobna, ale i ti by měli po kapkách takovému člověku dávat naději na lepší časy a uvádět ho zpátky do světa. Ale jsou situace, kdy to srazí na kolena všechny. A to se pak ten smutný člověk má sebe ptát: „Jak mi to pomohlo, udělalo mi to nějakou radost, že je kolem mne více smutných lidí, jsem nyní méně smutný, když je nás takových víc?“ Ano – jsou lidé, kteří mají radost z toho, že i sousedovi chcípla koza, když už nežije ta jeho. Miluji lidi, kteří se dokáží radovat z radosti těch druhých i když jim je špatně. To je jediné správné příživnictví! Ti to mají ale v povaze – v genech. A pak jsou zde i výjimeční lidé, kteří jsou nějak trvale postiženi a oni přesto rozdávají optimismus a sílu těm všem okolo – zdravým i nemocným. https://www.iprima.cz/pr-clanky/bezruky-frantik-ma-digitalni-soundtrack-a-premieru-na-velke-scene-divadla-pod-palmovkou

Paní Hubačová to napsala skvěle. Jsem taky mezi těmi šťastnějšími, ale velice dobře dovedu pochopit pocity strachu a osamění. A proto vždycky říkám, že je třeba doufat. Všechno zlé jednou skončí.

Jindřiško, moc ti děkuju. S tou otázkou dne mne to napadlo. Buď hodně zdravá a spokojená. Jendo, děkuju i tobě. :-)

Paní Hubačová, váš komentář je skvělý a vystihuje to, co si myslím i já. To je právě ta empatie, kterou někteří zde diskutující zcela postrádají. Já jsem zavřený doma jak pes u boudy, ale přežívám to, protože jsem na životní rány zvyklý. Přežívám to, i přes velmi neutěšený zdravotní stav a velké bolesti. Do přírody se už těžko dostanu. Ale to světlo na konci tunelu pořád vyhlížím. Přesto, že se mne váš komentář netýká, je určený Věrce, tak vám za něj děkuji.

Věruško , pochopila jsem tě velice dobře a dokážu se naprosto vcítit do tvé situace, přestože a nebo právě proto, že patřím k té trochu šťastnější skupině lidí, kteří bydlí na venkově a mohou kdykoli vyrazit na zahradu nebo do lesa, máš naprostou pravdu, že lidi ve městech to mají mnohem těžší, než my na venkově. Ne, já bych to snad nevydržela, to se přiznám a navíc jsem poseroutka a bála bych se ve velkoměstě jít i do obchodu. Vím , že jsi velmi samostatná a nejlépe sama víš co máš dělat, takže nepotřebuješ slyšet co druzí , ale voláš po troše pochopení a souznění, a to je ta empatie. Svým článkem jsi mě inspirovala k položení dnešní otázky dne . Prosím, drž se a věřme všichni společně, že ve zdraví přežijeme a pak se sejdeme a pěkně si to užijeme. J.

"aj." Jak to mám, tak to mám a je to svobodné rozhodnutí každého jedince. Neodsuzuji a nebudu odsuzovat někoho jiného, jen proto, že on to má jinak.

Pro Elen aj. 45 dní jsem byla sama doma. Jednou týdně jsem šla nakoupit, obden ke 400 m vzdálené Vltavě. Tam jsem sundala roušku a chvíli volně dýchala. Dál od domu jsem nesměla. Přítel musel být v naprosté izolaci, chodila za ním jen dcera. Nákaza by pro něj byla fatální. Občas jsme si zavolali nebo napsali. Psala jsem si s Jendou. Martina, která bydlí pět domů ode mne, mi dvakrát ve dveřích předala vlastnoručně ušité roušky. Často mi volala. Za celou dobu jsem se nedotkla živé bytosti. To, že bydlím sama, neznamená, že sama jsem. Kdybych nikoho neměla, nikdo by mi nechyběl. Na íčku jsem četla, že mnohých se karanténa nijak nedotkla. Mne velmi. Pro někoho není optimismu nikdy dost, pro mne je ho někdy příliš. Každý jsme jiný. Myslím, že jsem to napsala dostatečně srozumitelně. Někdo pochopil, někdo ne.

Pro Elenu a Soňu. Moc děkuji za podporu a milá slova. Vážím si toho. Je smutné když někdo neunese jiné hodnocení u článku, než si sám pro sebe představoval. Ještě smutnější je když někdo někoho osočí, urazí a přitom dotyčného nikdy neviděl natož, aby jej znal. A ještě dělá jako by se nic nestalo.

Jitko H., napsala jsi to moc hezky.

Jitko H., pro tebe mám symbolických *****