Jen mě to tak napadlo. Stála jsem v kuchyni, a najednou jsem si představila tu úžasnou chvilku, jak si kupuji u naší zelinářky kousek melouna, za jednu korunu. Jak už jsem psala v jiných příspěvcích, těch chvilek bylo za léto hodně, a mělo to jistě svůj význam. Dnes, v této podivné době koronavirové, to bylo jak pohlazení od života. Ano, kousek melouna za 1 Kč, bože, ta slast. Tenkrát byla doba melounová hlavně v srpnu, a pak se podle počasí tak trochu dostala ještě do září, a bylo po parádě. Dnes si můžeme melouna koupit kdykoliv, jenže nemáme tu jistotu, že bude sladký, že bude dobrý, že to prostě bude ono, jako tenkrát.
Tenkrát bylo tenkrát, a nikdy, jindy už to takové nebude. Ano, kupa melounů na chodníku, paní zelinářka dělala vše, aby uspokojila naše chutě melounové, a my děti jsme jí byly vděčné, labužnicky jsme kousali tu dobrotu, až nám šťáva tekla po bradě, ale nikomu to tenkrát nevadilo, prostě melouny tu byly, a my jsme si to užívali.
Ani nevím, proč to vlastně píši, ale ta myšlenka mě tolik zaujala, že jsem hned sedla, a píši vzkaz minulosti na adresu budoucnosti, prostě bych chtěla vykřiknout do světa, že jsme se před 60 lety neměli tak špatně, když jsme si v létě mohli koupit kousek melouna za 1 Kč, a cítili jsme se tenkrát opravdu báječně.
Děkuji všem za pochopení, i já mám své slabosti, a když si představím ten šťavnatý kousek melouna, no, věřte mi, bylo to prima!
