Micumi Kobuna vstává denně v pět ráno, nakoupí na velkém tokijském tržišti Cukidži a pak se stará o svou rybárnu až do osmi do večera. Malý detail: panu Kobunovi je třiasedmdesát let. V Japonsku, kde mnoho seniorů pracuje až do úctyhodného věku, na tom není nic výjimečného, píše agentura AFP.
Od svých osmnácti let pracuje Micumi Kobuna šest dní v týdnu v rybárně, která patří jeho rodině už po čtyři generace. Jen tak mimochodem připouští, že v posledních deseti letech již není tak čiperný, ale tvrdí, že je šťastný, a doufá, že bude moci i přes své šediny pracovat ještě dva tři roky.
Takové Micumi Kobuny by Japonsko mohlo vyvážet. Muži tu pracují v průměru nejméně do 69 let, zatímco ve vyspělých zemích OECD to je necelých 64 let, ale například ve Francii jen 59 let. Japonské ženy pracují téměř do 67 let, zatímco v OECD to je necelých 63 let a ve Francii 59 a půl roku. V Česku v současnosti muži odcházejí do důchodu nejdříve po 62 a ženy v závislosti na počtu vychovaných dětí nejdříve po 57 letech.
Japonská vláda povzbuzuje staré lidi, aby pracovali stále déle, což by kompenzovalo zrychlující se stárnutí obyvatelstva a nedostatek pracovních sil. Někteří politici dokonce proměnili slova v činy, jako bývalý starosta Tokia Šintaró Išihara, který se v osmdesáti letech postavil do čela nacionalistické strany tvořené poslanci-sedmdesátníky.
"Kdybych přestal pracovat, cítil bych se starý," svěřuje se majitel obchodu s čajem v Tokiu Kodži Saitó. Je mu pětasedmdesát a pracuje šest až sedm dní v týdnu, a to 12 hodin denně. "Pracuji takhle už půl století. Snažím se postupně vysazovat, ale jakmile jednou skončím, bude to jakoby skončil můj život," říká.
Tento postoj je zvláště zřetelný u válečné a poválečné generace, kdy byla tvrdá práce jediným způsobem, jak obnovit zdevastovanou zemi a zajistit rodinu. Třiasedmdesátiletý právník Kendži Wada soudí, že práce nepřináší jen výdělek: "Peníze jsou vedlejší, hlavní je naplnit svůj úkol ve společnosti."
Podle v srpnu schváleného zákona jsou podniky nuceny nechat si své zaměstnance až do 65 let jejich věku, tedy ovšem ty, kteří chtějí zůstat. Zároveň se bude věk pro výplatu důchodu postupně zvyšovat, z nynějších 60 na 65 let v roce 2025. Tyto reformy však v Japonsku nevyvolaly žádný odpor, neboť převážná část populace si vzala za své heslo "Práce rovná se zdraví". Zatímco v západních zemích se to jen hemží průzkumy o tom, jak jsou lidé prací vyčerpáni, mají Japonci smysl pro povinnost a takové otázky si vůbec nekladou. "Nikdy jsem se nepozastavoval nad tím, zda je moje práce těžká," prohlašuje čtyřiašedesátiletý Seičiro Fukui, který jednačtyřicet let pracoval jako pojišťovací agent, obchodník s nemovitostmi či s rýží. "Můj otec pracoval do osmdesáti a i já budu pracovat až do konce. Je to můj život a já ho nechci měnit. Kdybych šel do důchodu, co bych dělal?" ptá se elegantní muž.
V Japonsku si mnoho pracujících vyššího věku klade otázku, jak být v důchodu užitečný a jak nalézt smysl života. Někteří našli řešení - pracovat. Jednašedesátiletá Jumiko Tominagová musela před deseti lety odejít do předčasného důchodu ze zdravotních důvodů. Jakmile se uzdravila, rozhodla se věnovat své zálibě: přípravě čaje a pečení chleba. "Jsem šťastná, když pro někoho pracuju," tvrdí. Mladá důchodkyně si zrekonstruovala místnosti na předměstí Tokia, aby si tu mohla otevřít pekárnu a cukrárnu specializující se na produkty z rýžové mouky.
